 |
| Archiv Jana Skácela |
28.dubna 1918 - neděle
Slavnostně jsme ukončili školu, byl jsem povýšen na Vormeistra, byl Schlussraport. Štramácky jsme se postavili do řady, i oficíři, hejtman komandoval a přišel i generál Ruprecht von Wahrland, přijal hlášení, bylo 3x „Hoch císaři“, všichni jsme tasili šavle a „Hoch“, byl to slavnostní okamžik.
26. května 1918 středa
Odjezd do pole. Vstal jsem časně a dopravil svůj vojenský kufr na nádraží. V kasárnách jsme se sešli v plném počtu. Ruksak napakovaný k prasknutí – složený plášť, celt, připevněný esšálek, feld flaška. A tak jsme jeli do pola vojenským vlakem přes Vídeň do Lienzu, tam pokračoval výcvik.
 |
| Archiv Jana Skácela |
Deky jsme nefasovali a slámy neměli, tož jsem si upravil ruksak pod hlavu, prostřel celt a ležel oblečený i v mantli. Ale sotva jsme zdřímli, přihnal se Řezníček a vybouřil všechny, prý poplach. Jeden z lajnantů se ožral a uspořádal pijatyku ve škole. Vyklidili jednu cimru, kde už chtěli spát, dotáhli stůl, štamprlata, svíčky a za chvíli všichni už oblečeni jsme s velikým „Habt ach, Links schaut“ přivítali lajtnanta Kochera. Zasedli jsme za stůl a donesl se rum, tři láhve. Nám se nechtělo flámovat, ale na befel to muselo být. A pili jsme veselo, připíjeli. Já se chopil houslí, Štěrba harmoniky a ještě dva tam hráli, řvali, objímali se a lili po sobě rum, jehož se síla vypila. Už bylo dávno po půlnoci, když lajtnanta odnesli a my potom se trousili spát.
 |
| Archiv Jana Skácela |
Bylo mi dobře, neboť jsem dostal z domova půlku velikého pecna chleba a vánočku. Poslali to expres, za 5 dní to bylo tady. Odpoledne byli alarmováni italští letci, ale neobjevili se. Živě jsem se teď zajímal o boje na západě. Němci ustupovali, snad se přiblížil konec války. Teď začne školní rok, už jsem mohl pěkně studovat nějaké životní povolání.
7. října 1918 pondělí
První den střílení na ostro. I já jsem byl přidělěn a sice jako Nr. 6. Běžel jsem ke svému kanonu. Ruchu všude, všichni zaujati střílením a přípravami. Nový rozkaz, já vytahuji z bedny šrapnel, s Jelínkem No.5 tempírujem na komando a podávám šrapnel No.3, které láduje, zarazí patronu do kanonu, uzávěr se sám zavírá.
„Připraveno ke střelbě! Pal!“ Mimoděk jsem si zacpal uši, rána ale selhala a vyšla až po druhém trhnutí šňůrou, když už jsem měl ruce dole. Ej to byly rany. A ten náraz vzduchu. Při druhé raně jsme už zůstali u děla. To bylo, jak když švihne přes tvář, škubne to člověkem.
12. října 1918 sobota Význačný den. Nemaje nejmenšího tušení šel jsem k obědu a k Befehlu. U kanceláře jsem se dozvěděl, že od Gruppe III jde 17 jednoročáků do pole na frontu. Pak i jakousi zprávu jsem zaslechl, že i já. Nevěřil jsem, až Oberlajtnant Planner přečetl Gruppenkomandobefehl, dle něhož má 6 jednoročáků odejít hned na frontu a to i já. Všech šest nás povýšili na Feurwehren Kadet Aspirant. Zprávu jsem přijal dost klidně, ač jsem byl velice překvapen.
Oberlajtnant nám gratuloval a přál štěstí do pole, pak kolegové gratulovali a já říkal, ať kondolují.13. října 1918 neděle
Asi poslední, co jsem prožíval tady v Pustertálu. Po mši jsme šli fasovat Ausrustung, ale nic neměli. Já jsem fasoval pouze pistoli a 30 nábojů. Po obědě to šlo honem. Oberlajtnant Toth mi povolil jet ještě na pár dní domů. Tak jsem si to honem v kanceláři vyřídil. Nafasoval 20 K, 3 Fleischkonservy a 6 Kaffekonserv, vzali propustku do 16. Tak tak jsem doběhl k vlaku, už vjížděl do nádraží, beze všeho jsem vskočil do vagonu a už vlak jel. Jenom se nebát. Via Spittal, Vídeň, Strážnice.
15. října 1918 úterý
Měl jsem nesmírnou radost, že jsem doma, jako naši byli rádi. Najedl jsem se, umyl a převlekl do salonek. Vypadal jsem pěkně, jak všichni říkali a gratulovali k povýšení. Procházel jsem se městem s kamarády, ale radost mi kazilo pomyšlení, že brzy zas musím odjet. Měl jsem slavit jubileum svého vojančení, plný rok.
Právě po roce jsem měl jet na frontu, ale nejel jsem. Dostal jsem španělskou chřipku a ležel doma.
Pak už byl převrat.
