Nejsilnější zážitky vždycky zažívám na nějakém výletě. Říkám těm zážitkům dobrodružství, ale ne vždy to znamená, že jsou dobré. Jedno z posledních takových dobrodružství jsem zažila v Berlíně. Já, moje kamarádka a její přítel jsme cestu plánovali už dlouho a měl to být můj nejlepší výlet do tohoto města. Měli jsme domluvený nocleh u známé mojí kamarádky.
Seznam toho, co musíme vidět, byl také hotov, a my jsme s klidem duši vyrazili. Do Berlína jsme se dostali až večer, měli jsme čas zavézt věci do bytu a ve skvělé náladě jsme se procházeli nočním městem. Bylo to skvělé, na ulicích hrály kapely a tančili lidi a my jsme tančili s nimi, potkali jsme pár lidí z různých zemí a šli jsme se podívat na berlínskou zeď.
Na konci zdi jsme našli rozestavěný mrakodrap a napadl nás blbý nápad dostat se na jeho střechu, což jsme i udělali – šlo to docela snadno a v té výšce se nám až zatajil dech. Už když jsme byli dole, tak jsme potkali strážníka a začali utíkat – a utekli jsme. Ale od té chvíle se všechno začalo zhoršovat.
Gali s přítelem se začali hádat a každý můj pokus to řešit skončil nezdarem. Takto jsme ztratili mou kamarádku, která se naštvala a začala s námi hrát na schovávanou, měla klíče a neměla telefon. Zbytek noci jsme se ji s jejím přítelem snažili najít, ale Berlín moc dobře neznáme a bez telefonu to vůbec nešlo. Už unavení jsme ráno leželi v nějakém skateparku a nevěděli, co dělat dál. Peníze také zůstaly u mě, ale nebylo jich dost pro dva. Šli jsme na metro, jezdili jsme od konečné do konečné a snažili se spát, a Berlín je velký, takže jsme měli na spánek dobrých pár hodin. Naštěstí jsme nepotkali žádného revizora. Kamarádku jsme neměli jak zkontaktovat a cestu k holce, u které jsme měli věci, jsme si nepamatovali. Řekli jsme si, že se alespoň projdeme Berlínem, který nás už vůbec nebavil. Dělali jsme si legraci z naší situace a dokonce jsme přemýšleli, že se připojíme k místním bezdomovcům. Gali jsem už proklínala, ale také jsem měla strach, zda i ona našla cestu a někde nebloudí a jestli je vůbec živá.
Večer už jsme byli naprosto vyčerpaní a unavení, telefony byly vybité a nabíječky tam, kam jsme se ani nemohli dostat. Intuitivně jsme začali tu adresu hledat, ale trvalo nám to asi tři hodiny, protože máme oba problémy s orientací v prostoru. Nevěděla jsem co si počneme, už jsem vůbec neměla sílu přežít ani jednu takovou noc. Tu čtvrť jsme nějakým způsobem našli podle názvu zastávky, na který jsem si vzpomněla ptohlížejíce labyrint berlínské dopravní mapy. Ale potkal nás další problém – budovy v té čtvrti vypadaly všechny naprosto stejně, jako vytvořené copypastem. Už si ani nepamatuji jak jsme to našli, bylo ta také díky štěstí a té Bille vedle baráku, a našli jsme bohudík také naši kamarádku. Byli jsme všichni naštvaní a polámaní. Takové dobrodružství jsme nikdy předtím nezažili, a já už nikdy ani nechci.
