„Ahoj, ty ses přišel podívat na ten byt, že?“ vyruší mě po chvíli z myšlenek kluk před vchodem.
„Jsem Marek, a klidně mi tykej hele,“ třese mi energicky rukou, zatímco se za námi se skřípěním zavírají dveře. Takhle jsem se tehdy seznámil s mým prvním spolubydlícím v bytě pod pražským Strahovem.
„Nezouvej se, prosím tě, je to tu stejně úplný zvěřinec, však uvidíš,“ říká můj průvodce. Během toho, co mi vysvětluje přednosti záchodu bez dveří (místo nich tu visí jen závěs), si já prohlížím zrcadlo, na kterém je jedna obří prasklina v úrovni lýtek.
To proto, že jím málem proskočil hyperaktivní kocour Johnny. Rád totiž zápasí se svým zrcadlovým alteregem. To bude asi ten zvěřinec, říkám si a prohlížím si plíseň na stropě.
Moc se ale nesoustředím. Odněkud se totiž ozývá jakoby takové tiché ševelení. Odkud já ho jen znám, říkám si. Otevřou se dveře koupelny a ze ševelení je ohlušující cvrkot. „No jo, to jsou cvrčci pro Kamila, našeho leguána! Vím, vím, tydlecty dveře sice moc nedolíhaj, ale počkej pár dní, uplně jak dovolená v Chorvatsku, ujišťuje mě Marek.“ Aha.
O nohy se mi otře černý kocour. To bude nejspíš Johnny. Najednou se zpoza dosud zapovězených dveří ozve táhlé mňouknutí a děsivé syčení šelmy. „Ahá, tak vy máte i druhou kočičku?“, přemýšlím nahlas. „No jasně, musí být zavřená u nás v kuchyni, jinak by si obě kočky vytrhaly chlupy.“ Vy máte pokoj v kuchyni?“ divím se už spíš jen naoko. To ovšem není to nejdivnější. Marek mě vyzve dál. Od podlahy po strop se tu vrší terária a všemožné klícky. Další cikádovité zvuky doplňují králíci, myši a morčata, majestátný leguán, v rohu pokoje chameleon a párek kdovíjakých hadů a další drobné ještěrky a do toho piští korely. Všechno se to hemží a dovádí a na nejvyšší kleci trůní vypelichaná divoká kočka, která si nás měří nepřátelskýma očima. Teď už jen čekám, kdy přidělí klec a seno i mě.
