 |
| Jana Vobořilová, Fakulta designu a umění v Plzni |
"Ale kdo ho probudí?" špitla kuna. Horský duch byl malý, ale velmi mocný. Nikdo neměl odvahu ho rušit v jeho pravidelném spánku.
Oči všech zvířat zamířily k medvědovi. Kdo jiný, než král lesa a nejsilnější z nich?
"To sotva," zabručel, "do té jeho pidinory neprotáhnu ani přední tlapu."
"To je fakt," zatroubil jelen a zhluboka si oddechl. Zato všechna menší zvířátka se roztřásla strachy. Veverka schovala tvář za ocas, zajíc se schoulil za pařezem, myšce koukaly z díry jen vousy. Jezevec zavřel oči a tvářil se, že spí.
"O mě by se mohl píchnout, to by nebylo dobré," zamumlal ježek.
"Na tohle se musí jít chytře," protáhl se starý vlk a zavrčel: "To nemůže udělat kdejaké chlupaté tele." S lehkým opovržením přejížděl očima po vyděšených lesních plyšácích, až se zastavil u slečny lišky.
Byla to krasavice. Prababička z tátovy strany byla polární liška a maminčin děda pocházel z Irska. Zdědila po nich famózně stříbřitý nádech sytě ryšavého kožíšku a královsky bílé lemování neuvěřitelně hustého ohonu. Tím teď laškovně zamávala před lehce přivřenýma očima s dlouhými černými řasami. Hotová filmová hvězda. Vlastně to byla filmová hvězda, loni sem přijel televizní štáb až z Prahy, aby o ní natočil dokumentární film.
Vlk se jí už dlouho líbil a pozornost, které se jí nyní dostávalo, ještě víc. Bylo rozhodnuto.
Liška nenechala nic náhodě. Musí ducha oslnit svým intelektem i svým vzhledem. Dala si půlnoční koupel pod Wiliczkim vodopádem, pročesala kožíšek ve smrkovém houští, nabrousila nehtíky o křemen. Pohledem do studánky se ujistila, že každý chloupek je na svém místě. Ještě se chvíli poválet v mateřídoušce č. 5, aby šla duchovi hezky pod nos. Kdyby ji tak teď viděl starý vlk!
Liška se prosmýkla kolem Divoké skály, přeskočila Bílý potok a za chvilku byla u pramene Moravy. Právě tady byla obávaná nora horského ducha. Vklouzla dovnitř a něžně ducha zašimrala ocasem pod nosem, pak si ohonem překryla svůj obličej. Duch rozlepil levé oko. Liška koketně odkryla pravé. Duch překvapeně otevřel pravé oko. Liška přesunula ocas doleva. Duch rychle zavřel obě oči a zkusil se znovu podívat. Nikdo v noře nebyl. Jen vůně mateřídoušky napovídala, že to nebyl sen. Pak se mu za zády ozval lísavý medový hlásek: "Stamichmane, horský duchu, dopřej mi pár vteřin sluchu. Děsí nás to ve dne v noci, jen ty nám můžeš pomoci."
Stamichman se otočil a se zalíbením pohleděl do hlubokých liščiných očí. "Sotva začne zítra den, prosím, zajdi na náš sněm" Dokončila svou prosebnou píseň, sklopila zrak, hodila elegantní piruetu a vyběhla ven.
Druhý den se zvířátka opět sešla u velkého pařezu.
"Tak co, liško, byla jsi tam? Co se stalo? Zlobil se? Přijde?" Překřikovala se. Liška mlčela a pyšně hleděla na starého vlka. Náhle zahřmělo a na pařezu se zjevil Stamichman. Rozhlédl se, usmál se na lišku a pokynul medvědovi.
"Tak co zas máte?"
"Ó Stamichmane, děkujeme, že jsi mezi nás přišel," začal obřadně medvěd. Všechna zvířata uctivě sklonila hlavu. "V lese se objevilo strašidlo. Nikdy jsme nikdo nic takového neviděli. Je obrovské, je hrůzyplné."
"Strašidlo," zopakoval nedůvěřivě Stamichman. "V mém lese? To bych se fakt divil. Jak to vypadá? Co to dělá?"
"Óóóbrovská příšera. Veliká chlupatá koule, místo nosu má hada, místo uší netopýry, pod nosem parohy. Chodí bez noh a kudy projde, zůstane paseka. Jestli nám nepomůžeš, bude za chvíli po lese!" Medvědův hlas začal přecházet do tenoru, zvířátka se zase rozklepala hrůzou.
Stamichman se rozesmál. "Jo tohle!" Pak hlasitě hvízdl a za chvilku se z lesa u paseky ozval dunivý zvuk. Zvířátka se tlačila do čím dál menšího hloučku. Chce nás snad všechny zabít? Stamichman se řehtal stále víc.
Pak se objevilo strašidlo a poslušně se postavilo vedle Stamichmana.
"To je mamutík, můj kamarád," představil ho Stamichman. Dlouhé chlupy visely a zakrývali mu nohy, břicho, oči i tlamu.
"Dejž vám pánbůh pevné zdraví," zahřmělo to stvoření starodávnou češtinou. Potřásl hlavou a ven vykoula dvě veselá očička.
Stamichman ukázal na medvídě a Mamutík ho chobotem nabral a začal houpat.
"Mami já chci taky," ozývalo se najednou ze všech stran. Zvířátka se začala chichotat. Bylo jasné, že se všichni báli úplně zbytečně. A že mají nového báječného kamaráda a ochránce.
