že roste není zrovna znát,
snad nechce slyšet smutný blues,
snad chce se radši se mnou smát.
Ač vláhou dost se po mém soudu sytí,
přehršle slunce, tepla zaslouží můj vděk,
jej dosud nikdy nezkrášlilo kvítí,
ač na léta se čítá jeho věk.
Jen zeleň tmavá se šedí se mísí
a možná, že ta šedá převažuje,
já nevím, snad má málo mízy,
a přec mě pohled na něj fascinuje.
Jak stařík shrblý nad hrobem se krčí,)
či snad se pyšní, jak má šedou líc,
já nevím, on jen pořád mlčí,
mlčí a sesychá den ze dne víc a víc.
Kdybych tak věděl, jak mu pomoci mám,
kdybych znal lék, aby nesešedal,
rád pro něj všechno, cokoliv udělám.
Lék není. Tak se dívám, jak mi chřadne dál.
