Majka byla v osmém měsíci. Do porodu ještě daleko. Vše bylo, jak má být, a tak naši chlapi v klidu odjeli na chalupu skládat dříví. A my jsme si užívaly klid a pohodu. Moje kamarádka z dětství Majka je veselá kopa. Čím víc jde do tuhého, tím její fórky tvrdnou.
Je nám dobře. Dívám se na její obrovské břicho.
„Bojíš s porodu?“ nedá mi to.
„Co blázníš, nebojím, těším se!“ machruje Majka, ale pak připustí: „No, vlastně trochu jo…“
Pak se zasměje: „Bude to poprvé. Tak víš co, když bude nejhůř, chytneš mě za ruku a budeme si vyprávět sprostý vtipy, jo?“ Jo, jako tenkrát když nás honil na dálnici náklaďák a my jsme se řidiče v něm strašně bály. Že nás nabourá a vytlačí ze silnice. A tak jsme strašně hlasitě nadávaly. Ze strachu. Ale nakonec nám dal pokoj.
„A do pr…, praskla mi voda,“ povídá najednou Majka. „Jedem!“
Malý Matouš je zvědavej na svět o měsíc dřív. Bojíme se. Úplně nejvíc. A tak se držíme za ruce. Ještě na sále. A při tom vypotřebujeme celý slovník sprostých nadávek a ještě sprostějších fórů. Majka střídavě úpí bolestí a směje se. A zase to zabralo. Když druhý den cinkaly na oddělení v porodnici vozíky se svačinou, ozvalo se od Majčina manžela přes půlku patra už jen „Kurňa, ten je ale krásnej! Celej já! “.
–––
Zase jedu stejnou cestou. Do nemocnice. Ne do porodnice. Ale zase za Majkou. Dělá mi starosti. Ošklivě stůně. Vypadá hrozně. Rakovina prsu v pokročilém stádiu. Vcházím do nemocničního pokoje 206.
„Čau, už se na tebe těším, kurňa,“ raduje se. Jadrný humor ji neopouští. To je dobré znamení, říkám si. Určitě se z toho zase vykřeše. Majka se vždycky ze všeho vykřeše. Chce, ať si k ní vlezu do postele, jako když jsme byly malé. Kecáme o všem možném. Pomlouváme doktory, plánujeme velikonoční beránky. Pak Majka usne, vyplížím se tiše ven. Mám úplně rozdrcenou ruku. Všechnu svou bolest vmáčkla do mé ruky. Doktor říká, ať už ji nechám odpočívat.
Jedu k Majce domů za Matoušem. Kamarádčin malý synek pomáhá tátovi s úklidem. Já jim peču Majčinu oblíbenou sekanou. Nemluvíme a přesto čtu v hlubokých dětských očích tisíce otázek.
Ráno sbalím sekanou, růžové pyžamo, knihu a utíkám zase do špitálu. Něco mě že-ne. Nemůžu popadnout dech, jak chvátám do schodů. Páté patro je najednou tak vysoko. Rozrazím dveře pokoje 206. Ostrý vtip mi zmrzl na rtech. Majka už byla jinde.
