Nečekané moudro - napsal Tomáš Pánek

Jenny Beavanová

Sedím v první řadě a jediná věc, nad kterou přemýšlím je, na co se jí zeptám, až skončí její přednáška. O kostýmové návrhářce
Jenny Beavanové jsem předtím nikdy neslyšel, ale zjistil jsem si, že pracovala na několika filmech, které mám velice rád. O vytváření kostýmu nic nevím, ale za krátkou chvíli jsem ji začal velice obdivovat, protože pracovala na několika mých oblíbených filmech.
Můj tok myšlenek je přerušen, když lidé v hale začnou tleskat.
“Děkuji vám všem za pozornost a pokud někdo má nějaké otázky, nebojte se za mnou přijít. Ráda si s vámi popovídám,“ řekne Jenny a pomalu schází z malého pódia, kde jí okamžitě obklopí divoké stádo fanoušků. Sám se zvedám a snažím se k ní dostat co nejblíže. Opravdu nelehký úkol vzhledem k tomu, že se její zeď lidského masa, kterou okolo sebe nejspíš neplánovala postavit, stále rozšiřuje.
Po únavném pětiminutovém odstrkávání se ocitnu na levé straně od Jenny a čekám na svou příležitost. Mých několik pokusů ovšem skončí neúspěšně, protože než dokážu otevřít pusu, někdo jiný ji položí otázku a poté co ona odpoví, hned na ní někdo střílí další dotaz. Po pár vteřinách si říkám, jestli má vůbec čas dýchat. Podařilo se mi s ní párkrát navázat oční kontakt, ale cítil jsem se, jakoby mi někdo zašil pusu a dokázal jsem se jen nervózně usmát, než s ní začal mluvit někdo jiný. Tohle nemá cenu! Se svěšenou hlavou pomalu šoupu své hubené nohy od skupiny lidí a směřuji k bufetu. Z celého toho čekání mi vyhladovělo.
Po půlhodině, co jsem se nimral v bagetě, procházím okolo místa, kde Jenny měla přednášku. K mému překvapení, ta obří koule lidí tam stále byla a v jejím středu stále Jenny! Když po takové době mám stále šanci si s ní promluvit tak toho prostě musím využít. Je jedno jakou otázku ji položím, hlavně že se jí na něco zeptám a ona mi odpoví… doufám. Opět jsem se ocitl vedle Jenny. Představa, že bych měl teď otevřít pusu a něco říct mi přišla jako nepravděpodobná, vzhledem k tomu, že mi nejspíš někdo narval do hrdla obří knedlík když jsem se nekoukal. Už mám ale otázku! Nesmím nad tím moc dlouho přemýšlet. Vidím jak se její rty zastavili a její oči vyzývají někoho k dalšímu dotazu. Udělám malý krok dopředu abych získal její pozornost a vychrlím na ní otázku. “Jaké to je pracovat s velice známými a talentovanými herci? Cítíte se podřadná nebo se s dokážete skamarádit velice jednoduše?”
Než začala Jenny odpovídat, přišlo mi to jako několik minut, i když to doopravdy bylo pouze pár sekund. “Rozhodně jsem se nikdy necítila podřadná, to určitě ne. Lidé často zapomínají, že známý lidé, ať už to jsou herci, filmaři, zpěváci, cokoliv… jsou nakonec pouze lidé. Proto se občas k lidem co obdivujeme chováme jinak, jako kdyby byli něco nadlidského ale to oni nejsou” řekla Jenny. Odpovědí jsem byl zaskočen. Nic takového jsem nečekal ale po vyslechnutí jako kdyby ze mě všechna nervozita spadla. Lehce jsem se pousmál, poděkoval za odpověď a odešel na další přednášku.