 |
| Aneta Hustolesová, Fakulta designu a umění v Plzni |
Radost, to byla první fáze mého daru. Následně jsem si uvědomila, že je to plátno opravdu hodně velké, skoro ho neunesu a že cesta tramvají, vlakem a dvacetiminutová procházka z nádraží bude složitá. Navíc ten den hrozivě foukalo, tak jsem si dar nechala ještě pár dnů ve škole.
V den převozu také foukal vítr (velký vichr z hor). Nasedla jsem do tramvaje, naštěstí přijela nízkopodlažní, to bylo štěstí. Potom přistoupily dvě maminky s hromadou kočárků a ukřičených dětí, to bylo nepříjemné, ale já i plátno jsme přežili.
Následoval vlak, tam byl malý problém s paní průvodčí, která se mě snažila přesvědčit, že potřebuji ještě jeden lístek pro plátno, což mi přišlo absurdní, tak se nakonec slitovala a dostala jsem varování, ať si příště dávám pozor, že někteří průvodčí jsou prý zlí. Ve vlaku jsem potkala Michala, kamaráda mého bratra, který studuje architekturu, vyrábí a prodává porcelán a neskutečně ho zaujal můj dar, začali jsme přemýšlet, co na plátnu bude, povídali jsme si o trendech v umění a nabídl mi odvoz s tím, že má zaparkované auto o stanici blíž, než normálně vystupuji. Byla jsem ráda, že se s plátnem nebudu muset tahat a souhlasila jsem. Trošku mi vrtalo hlavou, jestli se plátno do auta vejde, ale byla jsem ujištěna, že vejde.
Nevešlo.
Zkoušeli jsme to asi půl hodiny, ale bez výsledku. Michala to mrzelo a cítil vinu, tak zavolal svému tatínkovi, jestli by nepřijel a neodvezl mě i s plátnem domů. Tatínek přijel, nicméně nastal stejný problém.
Na nic jsem již dlouho nečekala, popadla jsem plátno a začala bolestivá procházka, míjely mě dvě auta se soucitnými pohledy řidičů.
Po dvaceti minutách bolesti, když jsem se dostala pouze o vlakovou stanici dál, jsem zavolala svoji mámu, jestli by mě nemohla vyzvednout na nádraží. Již mě ani nepřekvapilo, že to také nevyšlo...
Ale opravdu mi to přišlo jako nadlický úkol, donést plátno na zádech tak daleko. Můj pěší výlet s plátnem na hlavě nakonec trval asi hodinu, byl doprovázen mým zpěvem, později mým nadáváním, proklínáním, neustálým vyvažováním a snahou neuletět ve větru. Obzvlášť krušná chvíle nastala na lávce. Nejspíš nastalo vyčerpání a pomatení smyslů.
Byla jsem jak Sisyfos, do plátna se opřel takový vítr, že jsem nevěděla, kdo je plátno a kdo jsem já. A vůbec, kdo řídí cestu a udává tempo, ani já, ani plátno jsme v tom neměli jasno.
Vysvobození pro mě bylo, když jsem konečně dorazila před dům a vyčerpáním jsem se svalila na zem. Přibližně půl hodiny jsem tam jen tak ležela, na té zemi. Vůbec mi nebylo dobře, normálně moc nesportuji.
Člověk má rád, když dostane k dárku i něco navíc. Například dobrodružnou cestu a pocit nárůstu svalů. Od té doby jsem zažila ještě pár takových cest. Musím říct, že se pokaždé přiučím, co nedělat. Jednoho dne to jistě zvládnu s elegancí.
