„Co s ní má být?” zeptaly jsme se téměř současně.
Saša uvážila, že nám bez vysvětlení názorně předvede důvod, proč tato konkrétní postel způsobila u ní pozdvižení. Sedla si na jeden konec lůžka a v okamžiku, kdy dosedla, se prudce vyzdvihla opačná strana postele. Patrně prkna pod matrací nebyla upevněná.
V mysli kamarádky Lucky se zrodil nápad, který rozhodně není hoden věku šestnácti let.
„Myslíte, že kdyby někdo byl na posteli naproti Saše, nadskočil by? Pojď Káťo, stoupni si sem nahoru. Sašo, ty zas rychle skokem dopadni na druhý konec postele!” dořekla Lucka.
Ani když už jsem stála na matraci a proti sobě viděla Sašku, mi nedocházela všechna rizika, která tento nápad mohla doprovázet. Hlavu mi zaplňovala jen touha neodkladně zjistit, jestli se Lucčina otázka potvrdí.
Ťunk. Pokojem se rozlehl zvuk prudkého nárazu mojí hlavy na tupé hrany trychtýřovitého lustru, který se rozletěl vzduchem. Dopadla jsem bezvládně na postel. Ruka mi okamžitě vzlétla k hlavě a pátrala u kořínků vlasů. Naštěstí žádné stopy po krvi, jen velká boule v místě úderu. Jen krátce jsem se radovala ze svého banálního zranění, když najednou byl můj přicházející klid rychle zahnán.
V pokoji se rozezněl hlasitý a uši drásající zvuk. Alarm vyrušil všechny obyvatele penziuonu. Nejspíš někde začalo hořet, musíme se rychle dostat před dům.
Nejrychlejší způsob byl majiteli penzionu postřehnut, když vylepili značku únikového východu nad okno. Naneštěstí jsme se nacházely ve třetím patře, a i kdyby se některá z nás odhodlala vybrat zlámání končetin namísto uhoření, musela by ještě překonat bariéru z kufrů, kosmetických lahviček a taštiček, kterými jsme obložily parapet okna i jeho okolí.
Aneta vždy oplývala až skoro nadpozemskou vyrovnaností, která ji ovšem v tuto chvíli opustila. Rozeběhla se k bálkonu způsobem, který postrádal veškerý klid, a než jsme cokoliv stačily udělat my ostatní, už přehazovala nohu přes zabradlí.
V následujích pár vteřinách se naštěstí Lucka pohla a mířila za Anetou. Jakoby její pohyb zrušil naší paralizovanost, rychle jsme se vydaly k balkonu taky. Ale ještě než Anetu zastihly, už nám zmizela z očí. Skočila dolů.
Dospěchaly jsme několika kroky k balkonu a viděli, kam vlastně dopadla. Neobratně se hrabala z vysoké hromady z bahínka, listí, trávy a čehosi, co bylo v rozkladu a hnilobně zapáchalo. To musel být kompost.
Než bychom byly vydané k podobnému kroku, vyběhl z domu Lukáš a řval: „Všechno je v pořádku, nehoří. Všichni buďte v klidu nic se neděje.” Podívali jsme se na Anetu, která si z vlasů naštvaně vytahovala slupky od brambor. Daly jsme se do smíchu. Když Aneta dorazila zpátky do pokoje, už jsme ji netrápily a sundavaly jsme z ní všechno, co si přinesla z kompostu.
„Copak nehořelo?” zeptala jsem se.
„Nehoří, tedy už nehoří. Z kuchyně se ještě vznáší kouř. Ptala jsme se Dominika a ten říkal, že si chtěli usušit houby. Dali je do mikrovlnky.”
„To jsou ale pitomci.” zavřískla Lucka. „No to my taky,” a přejela jsem rukou bouli na hlavě. Potřebovala jsem se ujistit, že se to doopravdy stalo.
