Mezitím pořád čerpám z předešlého. Něco mě ale nutí jít dál, dál, dál – však znáte to známé pnutí a třepotání malých motýlích křídel v oblasti žaludku... Nic nemusím. Rozhodnutí je čistě na mě. Ale něco mě tam táhne jako magnet a já těžce odolávám.
V praxi to vypadá tak, že již dvě hodiny sedím u otevřeného notebooku, „jako“ hledám ubytování, vlakové spojení a formulář přihlášky. Neuvěřitelné. Našla jsem i blízký penzion. Tak třeba tam budou mít obsazeno, když ráno zavolám...
Moje „jako“ si v hlavě pomalu tvoří domácí úkoly.
Moje „jako“ myšlenkově utíká ke známé budově a známým tvářím. A taky k tvářím novým.
Jsem nervózní, jen co to píšu.
Tak dobře. Ještě se podívám do diáře na termín, zda ho již nemám obsazený jinou akcí. Prázdné políčka toho víkendu smějí se mi hlasitě do očí.
A stejně, nemám peníze, pomyslím si, když otevírám internetové bankovnictví.
Představte si, jaká náhoda. Zrovna včera přišla výplata i s prémií.
No jo, přeci jen počkám - ráno moudřejší večera. Jenže, copak je teď večer, když už je pět hodin? Jestlipak to moudro právě nenastalo?
Dobře, až bude opravdové ráno a ostatní normální lidé už nebudou spát, zavolám své kamarádce pro radu. Nahlas se směji. Vzpomněla jsem si, jak před nedávnem chtěla jet do Prahy taky na nějaký svůj kurz a hádejte, který to je termín?
Oči se mi klíží únavou. Půjdu si lehnout a dospat noc. Jen si nejsem jistá, jestli z toho těšení vůbec usnu.
Je ráno, 10.30 hod. Zmateně se motám z postele. Ještě celá rozespalá volám velké „šéfové“ kurzu. Jasně, místo je volné a ještě stihnu 20-ti % slevu. Bomba, takže cesta vlakem je zaplacená v rámci slevy.
Penzion obsluhuje milý hlas. Jasně přijeďte. Potvrzení noclehu už svítí v mém mailu.
V hlavě radost malého dítěte.
V pondělí nesmím zapomenout koupit jízdenky na vlak. Cestovní horečka přišla o měsíc dříve. Tak kdepak jsem schovala tu cestovní kabelu?
