Z gymnázia už méně. Nechtěl jsem o něm ani slyšet a vedl jsem lítý boj nenastoupit na gymnázium. V tom mi pomohl můj učitel ve 4. třídě. Vyučování totiž sabotoval jak on, tak i my. Kluci hráli místo vyučování fotbal a děvčata seděla pod třešní a chytala třešně, popřípadě i padající spolužáky. Všichni jsme psali tiskacími písmeny a všichni měli samé jedničky. To se stalo!
Následující rok byl šokující jak pro mě, pro mé rodiče, tak i pro novou paní učitelku. Když jsem přišel domů, s úsměvem od ucha k uchu jsem řekl: „Mamí, dostal jsem pětku z diktátu. Byl jsem jeden z nejlepších.“ Načež matka ztratila smysl pro humor. Na třídních schůzkách se zeptala paní učitelky: „A vážně na tom byl můj Kubík tak špatně?“
A odpověď paní učitelky byla: „Ne, ba naopak, byl jeden z nejlepších, měl jenom osm chyb. Ostatní byli neklasifikováni.“ To se také stalo!
Tímto započal boj, který byl již předem prohraný, neb přesila rodičů a paní učitelky byla silnější. Když mi jednoduše sdělili, že „přijímačky“ mě neminou deset minut se nikomu nepodařilo mě vzkřísit.
Zkoušky na gympl jsem nakonec složil. Zdá se mi však, že je to Pyrrhovo vítězství. Jsem sice zase v 1. B, ale pocity prvňáčka ze základní školy se nedostavily. Aktovky už nevoní novotou, a ani my už nejsme ti naivní človíčci. A už vůbec nikdo z nás si nepředstavoval, že to bude takový boj.
Ani naše známky nejsou takové, jako kdysi. Stýská se nám po jedničkách, takže si každou ulovenou hýčkáme jako nemluvňátko.
Začínáme znova! Celá 1. B vede třídní boj o co nejlepší známky. Doufáme v lepší zítřky a pomáháme si nejrůznějšími způsoby. Jednoduše řečeno: „Ten dělá to a ten zas tohle a všichni dohromady neumíme nic!“ Snad za těch následujících, dlouhých šest let to vše doženeme ke spokojenosti vyučujících, rodičů, ale i ke spokojenosti vlastní. Snad se to stane!
1. B / 2018
