Sen o roce 1968 - napsala Marie Vobecká Hluchá

Studenti GVP

Patřím asi k nejstarší generaci absolventů gymnázia Na Vítězné pláni. Tehdy to ovšem byla tříletá SVVŠ a v ní jedna humanitní třída s rozšířenou výukou ruštiny. V září roku 1966 jsme zahájili středoškolské studium ještě v budově v Křesomyslově ulici, ale o rok později jsme se stěhovali do nové školy na kopci s krásným výhledem na Prahu.
Jakoby náš přechod do nové budovy byl symbolicky spojen s uvolňováním poměrů ve společnosti. Z ničeho nic se smělo veřejně mluvit o čemkoli. O prezidentu Masarykovi, o českých letcích za války v Anglii, o politických procesech 50. let. Mohli jsme snít o cestování na Západ, o studentských prázdninových brigádách v Anglii, o studiu na univerzitách kdekoli v Evropě. Měla jsem báječné spolužáky. Většinou měli skvělé intelektuální a vzdělanostní zázemí v rodinách, a tak jsme se navzájem myšlenkově obohacovali a sdíleli události, které tehdy společnost prožívala.
Skvělý byl také profesorský sbor. Až teď si uvědomuji, že nás učily hlavně ženy, vesměs výrazné osobnosti na vysoké odborné i lidské úrovni se smyslem pro fair play: paní profesorky Peterková, Nevolová, Kozlerová, Hešová, Holá, Filípková, Martinovská, Roškotová. I z dnešního pohledu bylo tehdejší prostředí školy pod vedením paní ředitelky Hany Rajdlové velmi liberální. V rámci výuky nám škola mnohokrát zprostředkovala neobyčejné zážitky. Namátkou vzpomínám na veřejnou generálku divadelní hry Josefa Topola Slavík k večeři v Divadle za branou, na koncert vážné hudby v Obecním domě (Musorgského Obrázky), na výměnný prázdninový pobyt v Moskvě i na své vítězství v celostátním kole Středoškolských sportovních her v týdnu před maturitou. Zvláštní místo v mých vzpomínkách zaujímá třídní profesorka, paní Alena Hoznauerová. Její hodiny češtiny nebyly naplněny nudnými jazykovými rozbory nebo šprtáním životopisů spisovatelů. Všechno plynulo přirozeně na základě poznatků a prožitků z četby a diskusí v hodinách. Stejně přirozeně jsme byli vedeni k psaní slohových prací. Vzpomínám, jak jsme propojovali autory stejných literárních žánrů i na to, jak se nám otevíral svět Milana Kundery, Ludvíka Vaculíka a Josefa Škvoreckého.
Proces společenských změn roku 1968 se dotkl i naší školy. V euforii nad tím, že nás vysokoškolští studenti přijímají mezi sebe, jsme se účastnili veřejných akcí. Vybavuji si setkání s politiky ve Slovanském domě, kde jsme slyšeli mluvit Smrkovského a pochod k budově tehdejšího Národního shromáždění na Gorkého (dnes Senovážném) náměstí, kde nás z balkónu pozdravil Čestmír Císař, studentský kandidát na prezidenta. I po okupaci Československa jsme ještě podpořili vysokoškoláky posledním protestem, okupační stávkou za svobodu slova, shromažďování, volného cestování, za lidská práva. Tehdy jsme na protest přespali ve škole, ale ze smutných pohledů větší části profesorského sboru už byla vidět marnost. Na tehdejší dobu bylo obdivuhodné, že nám nic nezakazovali. Spíše jsem měla pocit, že mají potřebu nás ochraňovat od zla, které se už začalo projevovat.
Sen o životě v demokratickém uspořádání skončil dříve, než mohl začít. Ve druhém pololetí maturitního ročníku 1968/69 jsme dostali novou třídní a spříznění profesoři nám řekli, že paní profesorka Hoznauerová je vážně nemocná. Byla to po ruské okupaci další rána. Nová třídní, tehdy začínající paní profesorka Frolíková, nás naštěstí úspěšně provedla úskalím maturity. Nastoupila normalizace. Paní ředitelka Rajdlová byla vyhozena a dostala zákaz práce ve školách. Paní profesorka Hoznauerová prohrála boj se zákeřnou nemocí. V té době jsme už byli na univerzitách, nástavbách a někteří z mých spolužáků i v emigraci. Dodnes vzpomínám na to, co bylo a co mohlo být jinak a přemýšlím o tom, jaké sny se splnily, či nesplnily.
4. / 1969
Je mi 67 let, vystudovala jsem FFUK, obor ruština-angličtina a celý svůj profesní život jsem věnovala výuce cizích jazyků na gymnáziu, na ČVUT a v podnikových kurzech. Od roku 2012 jsem v penzi a bydlím v Libři, na jihozápad od Prahy.