 |
| Jiří Staněk |
Jako vládce pohoří má hodně práce. Na podzim musí dohlédnout, aby vítr sfoukal všechno listí z větví. V zimě zase, aby každý strom dostal sněhovou čepici. Na jaře zařizuje pupeny, květy i čerstvou zeleň v jehličí. V létě se stará, aby všude bylo dost vody. Proto je vybaven dokonalými smysly a velkou silou.
Zrovna ta síla se mu většinou hodí. Ale někdy je i na obtíž. Jako onehdá, když chtěl u mlýna jemně zaťukat na Bětku a vyrazil jí okno. Také dobře vidí, nic mu neuteče. A od té doby, co se naučil koukat jinam, když někdo v údolí otevře noviny, je vcelku spokojený.
Ovšem nejvíc mu dává zabrat jeho dokonalý sluch. To víte, uši nezavřete, takže Stamichman slyší všechno pod celým Králickým Sněžníkem!
Nejvíc ho vytáčejí ukňourané děti, které pořád opakují: „Mě bolí nožičky!“ Také věta „Kolik je to ještě kilometrů?“ je jednou těch, které Stamichman slyšel už tolikrát, že ho spolehlivě rozpálí do ruda. Proto se už před sto lety rozhodl, že ty, kteří ho naštvou, potrestá hned, jak vkročí do jeho rajónu.
Při „Kdy už tam budem?“ padají ze stromů šišky. Věta „Já už nemůžu!“ vyvolá rojení komárů. Ovšem když slyší: „Vezmi mě na záda!“ buďte si jistí, že přijde trest zvlášť vypečený. Znechucený Stamichman totiž vypustí ptáčky, aby vám pokakali bundu, nebo vám pošle mravence pod tričko! Tak buďte opatrní. Pomsta přichází nenápadně.
Vše vypadá jako náhoda, v horším případě nehoda. Uklouzla vám noha na sněhu a vyváleli jste se? Zapadla vám noha do bláta až po ponožku a teď vám v botě čvachtá? Sedli jste si na namazaný krajíc chleba, co měl být ke svačince? Ztratili jste čepici? Máte roztržený rukáv? Píchlé kolo? Jiná lapálie? Je to jasné. Zpytujte svědomí! Přemýšlejte o každém slovu, které jste vyřkli či vyřknout hodláte! A hlavně neříkejte, ani si na to nepomyslete: „Já už se těším na počítač.“ To pak Stamichman vypouští vichřici, hromy a blesky, které úplně vyřadí na několik dní elektřinu.
