Vladimíre, já vím, že jsi mi zakázal ti psát, ale dnes prostě musím. Zdál se mi hrozný sen a myslím, že to bylo varování. Klidně tuhle esemesku smaž, jen prosím nejezdi nikam do hor… Jde ti o život!
Kristýna naposledy zaváhá a pak přece jen stiskne na telefonu ODESLAT. Mráz jí přeběhne po zádech. Udělala dobře, že Vladimíra varovala?
Pořád se z toho snu, kde viděla svou lásku projíždět prudkými serpentinami a následně padat v zatáčce ze skály, nemůže vzpamatovat. Ve výjevu měl potlučený obličej, modré oko, na hlavě bílý turban z obvazů a jeho hrudník vypadal jako kokon pečlivě zabaleného bource morušového. Ležel v nemocnici a vypadalo to, že je mrtvý...
Nejraději by mu zavolala, ale nesmí. Vladimír je ženatý a dnes je sobota. V sobotu je s rodinou. Manželka určitě klohní něco zdravého k obědu a děti si hrají s tatínkem. Rodinná idylka. A možná také ne. Možná je Vladimír v práci nebo někde na cestách. Kristýna neví. Už se dva roky neviděli. Mohlo se toho hodně změnit.
Jeden čas to vypadalo, že by se mohli vzít oni dva. Bylo jim spolu moc hezky, alespoň si to Kristýna myslela. Po roce randění začala plánovat společnou budoucnost i bydlení. Jaké bylo její překvapení, když ukázala Vladimírovi pár inzerátů s prodejem bytu, a řekněme si to upřímně, i nějakou tu stránku se svatebním oznámením…, a Vladimír úplně ztuhnul. Chvíli koktal a nakonec z něj vypadlo, že už ženatý je.
Kristýna si nikdy nepředstavovala, že bude něčí milenkou. Vůbec nepočítala s tím, že bude rozvracečkou rodiny a ničitelkou domácího krbu. Rozešli se. Pak zase sešli a za oboustranně silných emocí znovu rozdělili. Vladimír tenkrát práskl dveřmi až se panty jejího 1+kk zatřásly v základech. Už se neviděli. Jen na rozloučenou zavrčel: „A už mi nikdy nevolej ani nepiš. Slyšíš? NIKDY!“
Dodržela to. Až do dneška. Kdo mohl předpokládat, že se jí bude zdát takový sen? Kristýna prosí své anděly strážné, aby to byl planý poplach. Aby to tentokrát nebylo varování. Klidně obětuje Vladimírův hněv i svoji důstojnost. Hlavně ať se mu nic nestane.
Kristýna občas mívá takové sny. Ne moc často, ale někdy přicházejí. Vypadají jinak než ty obyčejné. Jsou živé a plné barev. A strach, který ve spánku cítila, byl také skutečný. Přitom se jí o Vladimírovi už pár měsíců nezdá. Možná je to i déle. Když se s ní rozešel, chtěla umřít. Nakonec si našla alespoň drobné důvody zůstat na živu. Držela se jich jako kočka záclon a ony rostly. Teprve dnes se vrátila ona známá kovová pachuť krve v ústech. Musela ho varovat!
Kristýna neměla více prostoru k přemítání. Telefon v její ruce se rozvibroval. Na display se zobrazilo Vladimírovo jméno. Bude jí nadávat nebo mu právě zachránila život? Kristýna stiskne zelenou ikonku.
„Vladimíre?! Jsem tak ráda, že voláš…“ více dodat nestihne.
V telefonu se ozve ženský hlas: „Kdo jste? A co víte o Vladimírovi?“
Kristýně vypadne telefon z ruky. Hned jej znovu zvedne a chce stisknout obrázek s červeným telefonkem, když zaslechne na druhé straně pravidelné pípání přístrojů v nemocnici.
„Co se stalo? Je něco s Vladimírem?“ Kristýna je rozrušená. Ruce se jí třesou a dech se zkracuje. Vladimír je v nebezpečí! Žije vůbec? Proč žena neodpovídá? „Haló! Jste tam? Co je s Vladimírem? Je v pořádku?“
„Proč bych vám měla odpovídat? Kdo jste?“
„Jedna jeho známá. Neviděli jsme se strašně dlouho…“
„A proč mu voláte zrovna dneska?“ hlas na druhé straně je podezíravý.
Co jí má Kristýna vysvětlovat? Že se jí zdálo nejspíš o jejím manželovi? Že byl celý polámaný a od krve? Smí vůbec tohle někomu říkat?
„Mohla bych mluvit s Vladimírem? Je to důležité,“ Kristýna si odkašle, narovná se na židli a rukou přejíždí po hraně kuchyňského stolu. Oknem panelákového bytu sleduje kosáka, jak poskakuje po parapetu. Toho nic nebolí, pomyslí si Kristýna. Nemohl bys být poštovní holub? Sama se té představě zasměje.
„Vladimír s nikým mluvit nebude,“ odvětí žena.
„Stalo se mu něco?“
„Je v bezvědomí… Dovezli ho do nemocnice před půl hodinou. Ale jak to víte vy? Ještě to nestihli oznámit ani rodině.“
„Myslela jsem, že jste manželka…“
Na druhé straně se ozve uchechtnutí, „Ne, já nejsem manželka. Byla jsem s ním na horách. Nevybral zatáčku a napálil to do stromu. Bohužel neměl helmu. Chvíli to vypadalo, že je mrtvý, ale asi ho nakonec zachrání…“
"Ufff!" Stejně je to divné, uvažuje Kristýna, žádné lyže neviděla. Václav jel na takovém divném vozítku. Brala to jako podobenství a automaticky předpokládala, že se to stane v autě.
„On se vysekal na lyžích?!“ zeptá se nevěřícně.
Znovu to uchechtnutí, „Ne, Vladimír nejel na lyžích. Sjížděl černou na sáňkách. Chlapi si udělali slalomovou dráhu a dali si závody. Hecovali se, kdo bude nejrychlejší. Byl fakt dobrej. Mohl vyhrát…“
„To je vtip?“ Kristýna nechce věřit vlastním uším.
„Ne, proč? Budu muset končit. Nechci, aby mě tu našla jeho manželka. Nevadí, když smažu i tenhle hovor…?“
Kristýna několikrát kývne hlavou, pak jí dojde, že ji žena nemůže vidět a zeptá se: “Asi máte pravdu. Není třeba manželku rozrušovat. Můžete deletnout i tu moji esemesku?“
„Ta už je smazaná.“
„Proč jste mi vlastně volala?“
„Chtěla jsem vědět, jak zní žena s číslem šest…“
„Prosím?“
„Vladimír má v telefonu několik čísel beze jmen. Je tam jen: Už nikdy nevolat a hlavně nezvedat! a u té vaší esemesky se objevilo právě tohle označení spolu s číslem šest. Celkem jsem mu jich v kontaktech našla patnáct… Byla jsem prostě zvědavá.“
Kristýna pocítí tlak na hrudníku. Ztěžka vydechne... Tak on si ji označkoval? Dal ji do klatby a přiřadil známku jako psovi. Byla součástí harému nebo všechny přicházely do jeho života postupně? Ten hajzl! Kristýna se nadechne a neodpustí si kousavou poznámku, „A jaké číslo máte vy? Tu patnáctku nebo ještě čekáte na přiřazení…?“ Ale vlastně nechce slyšet odpověď. Zavěsí. Sen měl pravdu - Vladimír dnes zemřel. Alespoň pro ni.
