 |
| Koláž Davida Vávry |
Tenkrát máma odešla na schůzi uličního výboru a my s tátou zůstali sami doma, bez dozoru. Nepamatuji si, jestli si táta v aktovce přinesl z práce všechny ty nápisy anebo až doma popsal takhle a podobně celý blok kreslicích čtvrtek: vysavač je naše budoucnost!
Promluvil s námi, že maminku překvapíme a polepil tím všechny dveře, skříně i zrcadlo. My jsme s bratrem nadšeně poseli gauč, stolek, křesla i stůl a co se dalo, na podlaze jich pár udělalo cestičku z pokoje do kuchyně. Hesla povzbuzující k nákupu vysavače byla dokonce i na záchodě a v koupelně.
Ať žije vysavač!
Popravdě by mi nevadilo, kdyby se nekoupil.
Čištění koberce byla skoro příjemná povinnost spojená s povznášejícím pocitem, že jen díky mně se rozjasní a na chvíli omládne a zkrásní, když ho pokropím vodou a metličkou vyženu všechny drobečky a prsty uhrabu třásně na okrajích, než voda oschne a červená barva se zas pokryje šedavým výdechem. Jenže, všichni ostatní už měli vysavač. Všichni spolužáci a sousedé a vůbec každý, jenom my ne, a přesto maminka byla proti. Že na to nemáme a kdesi cosi. Já stála při tátovi.
Tenkrát jsem večeři, mytí, rozestýlání a dobrou noc zvládla bez odmluv a pak v napjatém očekávání co nejdéle předstírala spánek…
Ráno z postele hned do kuchyně: mezi rodiči jako by přeskakovalo potutelné veselo, táta jasně vyhrál. Vysavač bude! Loupla jsem spokojeně pohledem po mámě a vítězně mrkla a ušklíbla se. Hned přiletěl pohlavek. Od táty. Nevadilo. Chápala jsem, že musí. Zlatý táta a jeho nápady!
Vysavač z NDR v hnědé papírové krabici přivezla pošta a táta ho dal dohromady. K válcovité kovové schránce motoru, na které byl firemní štítek s německým medvědem, přidělal shora tyč a dolů hubici na vysávání. Pootočením ke schránce připevnil odnímatelný hnědý látkový pytlík, který se pak při každém zapnutí přístroje vymrštil jako živý vzhůru a nafouknul. To mě bavilo hodně dlouho! Zbývalo vyzkoušet, jaký tah má nový stroj. Pokusným králíkem se stala naše malá mourovatá kočička Handa, protože maminka řekla, že nejlepší bude vyluxovat kočce blechy. Mně připadlo pevně ji držet v náručí, aby se nebála, aby neutekla.
Hned po spuštění a přiblížení vysavače, zaťala mi Handa drápky do předloktí a táhla ve snaze dostat se z dosahu řvoucího tvora, který ji chtěl vcucnout. Já ji odhodila taky s řevem, ale krev už tekla. Moje. Asi pro pořádek jsem dostala pohlavek, ale potom utřený žloutek s cukrem a mejdlíčko jako bolestné a pár pohlazení.
Táta vyzkoušel lux na koberci a mě s bratrem poslal pro tři piva do džbánu a jedny Letky do hospody na Bořislavku. Tatínkovi by teď právě bylo devadesát let.
