Myslel jsem si, že jakmile opustíme rodnou hroudu, už nikoho ze svých sourozenců neuvidím, ale neuvěřitelné se stalo skutkem. Já a brácha jsme začali úplně neplánovaně bydlet v jednom městě. I když jsme si byli s bratrem od narození velmi podobní, povahu jsme měli každý trošku jinou. Brácha byl neuvěřitelně uštěkaný a štval tím všechny kolem sebe. Pořád se mu něco nelíbilo a dával to hlasitě najevo. Nedej Bože, jak se mu někdo nevěnoval a byl snad chvíli sám. To začalo hotové peklo. Dokonce i sousedé ho přes jeho nádhernou tvář a roztomilou povahu začali mít plné zuby. A tak se různě stěhoval. Občas mě ještě přišel navštívit. Teda, musím říct, že já i brácha jsme z rozvedené rodiny, takže osud si s námi zahrál a teď už žijeme každý jinde a návštěvy ustaly. Škoda. Rád bych ho ještě viděl, starého brachu.
Prý už špatně vidí a má artrózu v kloubech. No, stáří není nic moc. Mě už taky vypadly všechny zuby, vidím ještě dobře. Za to jsem ale hluchý jako poleno. Ale nohy, jo tak ty mě slouží. Lítám jako mladík a nemůžu se toho nabažit. Dělám neuvěřitelné psí kusy. Mám radost ze života, jíst mi i přes absenci zubní protézy moc chutná, a když mám možnost být sám na zahradě, je to pro mě opravdový relax. Nebydlím sám. Upřímně, to už v mém věku ani nejde. Bydlí se mnou moc príma babička a dědeček. Jsme si věkem blízcí, a tak si rozumíme. Jsou moc hodní, když potřebuji pomáhají mi do schodů i do postele. Babička báječně vaří a děda se se mnou rozdělí i o poslední kolečko tlačenky. Taky se spolu díváme na sportovní utkání v televizi, občas u toho oba usneme. Páni, každému z nás, přál bych tak skvělý podzim života.
Nikdy jsem se neměl špatně. Věděl jsem a taky cítil, že mě mí blízcí moc miluji a to je pro nás to nejhezčí, co nám může život dát. Vždycky jsem měl moc pěkné bydlení a zažil si spoustu legrace. Ale teď, se mám vážně moc pěkně.
Včera jsem měl narozeniny. Nejsem už sice takový krasavec jako za mlada, ale pořád Vás mám všechny moc rád. Jsem Vám moc vděčný za Vaší lásku a péči a doufám, že i já Vám svou přítomností dělám radost.
Je mi 105 let a jsem moc rád, že ta „maminčina“ ruka, tehdy před 15-ti človíčkovými léty šáhla právě po tom malém bílém klubíčku s modrou mašli a vzala si mě s sebou.
S láskou Váš bišonek Ben
