Museli jsme nakreslit na desku abecedu, na talíř ručičku, zapálit hodně svíček v celém pokoji a vypnout světlo.
Když to bylo hotové, usadili jsme se ve velký kruh a pak každý účastník přiložil svůj ukazováček do talíře a Máša mezitím začala mluvit. Šeptem se nás zeptala koho chceme vyvolat první. Máša nám často říkala že ten človek který bude vyvolavat ducha musi vyvolat jenom toho který byl s ni nějak svázán, protože kdybysme chtěli vyvolat například známého umělce Jacksona Pollocka, jediné co od něho dostaneme bude to, jak nás polévá barvou a dělá z nás svůj obraz číslo 5 verze 2, což jsme opravdu nechtěli.
Přemýšleli jsme, že vyvoláme kamaráda mojí kamarádky. I když tomu ještě nikdo tomu nevěřil, kromě Mášy, ale každý měl k tomu respekt, protože jinak bysme neměli ducha ani seance. Obrátili jsme se k duchovi, se zeptali je to on, ten samý kamarád a čekali jsme se. Když talíř se začal chybat, všichni byli ve panice. Všichni si zeptali otázky jako: je to ty děláš nebo se chybat svým ukazováčkem ale všichni šli dalším směrem, protože nás to zajímalo. Ptali jsme se o na všechno, začínalo to od toho jaké bychom měli mít povolání, jestli máme na univerzitě, zustanu li v Čechách a končilo to otázkou proč jsem se narodil.
Vyvolala jsem svého dědečka, nevím proč, snad protože jsem ho nikdy neviděla ani na chvilku ani v dětství, jenom jsem slyšela malé příběhy od mých rodičů, prostě jsem ho chtěla poznat sama, i když zajímavým zpusobem. Bylo to bolestivé, zeptala jsem se na hodně otázek o své rodině co a jak. Bála jsem se, že dostanu strašlivou odpověď. A když jsme nevěděli na co se zeptat a bylo hrobové ticho, on neustále komunikoval. Byli jsme napjatí a okolí bylo jak v pekle. Otevřeli jsme okna.
Trvalo to dlouhou dobu, dostali jsme od mého dědečku hodně odpovědi, ale jeho poslední slova byla ,,na mě foukа». Pak zmizel a nemohla jsem se s ním vůbec kontaktovat.
Na příští den jsem se zeptala mámy na co umřel můj dědeček.
,,Nachlazení ledviny» -odpovedela mi máma.
