Byli k sobě slušně smutní a smutně slušní. Pocit sounáležitostí, kdy každý ví, co má dělat a taky předvídá, co v danou chvíli udělá ten druhý prolínal každou minutu poslední hodiny jejich společného MY.
Rozlučkové milování proběhlo už dávno předtím. Nevěděla, zda si to tehdy uvědomil i on, ale ona si ten den vybavovala naprosto přesně. Jak stála pod horkou sprchou, slzy ji ve slaných potůčkách stékaly na prsa, chytala jazykem tu rozpouštějící sůl a věděla, že už je na všechno pozdě. Věděla, že její srdce musí projít křovinami plnými kopřiv a bodláků. Zašpiní se v kalužích bahnité vody. Skoulí se ze srázu a bude bezvládně ležet u cesty plné projíždějících aut.
Dnes, na prahu nedělního dne... se opět mazlí se solí na jazyku, ale už má nakreslený první úsměv. Eros Ramazzoti prohání se v její blízkostí a jeho písně ji zahaluji do ženskosti, vášně a touhy. Do nových zítřků. Do těšení. Do bláznovin a legrácek. Do životního kolotoče hladivých pocitů. Do mačkacích chvil.
Dnes otočila se pomalu za sebe... viděla v dáli křoviny plné kopřiv, bahnité kaluže vody a ten proklatý sraz. Viděla, že dole u cesty už nikdo neleží. Malá Laura v ní už stála na špičkách a rozpustile se pokoušela dosáhnout na kliku nových dveří...
