Ještě předtím, než můj ukazováček dopadl na zvonek rodiny Pospíšilových, jsem si stihl uvědomit svíraví pocit v žaludku. Hlavou mi proběhlo, ostatně jako vždy v podobných situacích, že se na to nikdy nezvyknu.
Hluboce jsem se nadechnul a… Zvrrrrrr.
Ozval se ženský hlas: „Kdo je?“
„Dobrý den, tady je policejní inspektor Kratochvíl. Mohla byste mě, prosím, vpustit dovnitř?“
„Dobrý den. Ano. Druhé patro.“
Cestou nahoru jsem přemítal, jak vlastně začít. Co říct? A opět mě napadla otázka, proč to musím dělat já?
Ještě jsem stoupal po schodech a viděl jsem je, jak tam postávají, v bačkůrkách, před dveřmi. Oba měli vytahané tepláky. Ona tmavě zelené a on černé.
„Dobrý den, jsem inspektor Kratochvíl. Vy jste paní Pospíšilová?“
„Ano, to jsem já. Co se stalo?“ zeptala se mě nedůvěřivě. Vskutku nevděčné povolání mi proběhlo hlavou.
Vytáhnul jsem notýsek a požádal jsem je, jestli bychom nemohli jít dovnitř.
Oba nejspíš usoudili, že nejlepší bude, když se vyhnou zvědavým uším sousedů.
Skromný byt se starým nábytkem v paneláků ze šedesátých let vyvolával ještě smutnější pohled, jež mi bránil jim oznámit, proč jsem přišel.
„Paní Pospíšilová, je mi velice líto, že Vám to musím oznámit, ale Vaše matka dnes dopoledne podlehla zranění ve Vinohradské nemocnici.“
V místnosti nastalo dlouhé ticho. Ticho, se kterým jsem si i po tolika letech nevěděl rady. Byl tam jen hluk nechápavých, zmatených očí, němě volajících po vysvětlení.
„Dnes dopoledne ji srazil automobil na přechodu. Řidič nestihl zabrzdit. Odvezli ji do nemocnice, ale…“ nebylo třeba dokončovat větu.
Díval jsem se na její tupý pohled, jak se dívá skrze mě. Jako bych tam ani nestál. Otočila se a chabou chůzi odkráčela do obývacího pokoje, kde se posadila na okraj gauče. Zesilující ticho se rozléhalo už do všech místností. Bylo cítit dusající napěti, jako před bouři, než to celé praskne. A vždy to praskne.
„Vím, že je tato tragédie pro Vás, pro oba, těžko pochopitelná“, slyšel jsem svůj hlas, jak se snaží úřadovat. „a nedokážu si ani představit, jak je Vám v tento okamžik, ale potřeboval bych od Vás pane Pospíšile, abyste mě vyslechl. Musíte se dostavit nejlépe ještě dnes nebo zítra do Vinohradské nemocnice identifikovat tělo a domluvit se s nemocnici na dalším postupu. Tady máte moji vizitku. Budeme nadále v kontaktu ohledně celého případu. Zároveň, pokud Vaše manželka nebo Vy budete potřebovat odbornou psychologickou pomoc, tak Vám ji zajistíme.“
„Kde se to stalo?“ přerušil mě její tichý, klidný hlas.
„Na přechodu na Jindřišské ulici.“
Z soucitu jsem ji chytil za ruku, kterou měla položenou na klíně. Byla ledová, až mě zamrazilo. Než jsem odešel pryč, dokázal jsem vyslovit už jen „Upřímnou soustrast.“
Zavření dveří jsem prožíval jako určité osobní osvobození. A u třetího schodu mě už doprovázel její silný pláč. Tak a prasklo to, proběhlo mi hlavou. Jako by čekala než já, nezvaný posel špatných zpráv, zavře ony starý dveře od bytu. Co si asi tak říká, mě napadlo. Jsou tam výčitky nebo jen smutek, že svoji matku už nikdy neuvidí naživu. Že ji nestihla říct mnoho věci. Že ji už nikdy neobejme a neucítí jemný dotek mámy nebo že ji ani ona už nikdy neobejme dotykem dítěte.
Venku mi čerstvý, studený vzduch udělal dobře. Zastavil jsem se u dveří, že si zapálím, abych uvolnil ono sevření v žaludku, které mě doprovází už od chvíle, co jsem dostal dnešní případ na starost. Po prvním hlubokém potáhnutí mi před zavřenýma očima proběhl obrázek zapisovacího bloku doprovázený mým tichým „Do prdele.“
Zapomněl jsem zapisovací blok v tom bytě. Podíval se nahoru k oknům a udělalo se mi nevolno při pomyšlení, že musím zpět za nimi.
Ještě předtím, než můj ukazováček dopadl na zvonek rodiny Pospíšilových, jsem si stihl uvědomit svíraví pocit v žaludku. Před očima mi proběhlo jméno Jana Pospíšilová. Tři řady pod zvonkem Pospíšilovi, kde jsem předtím zvonil, stálo vybledlým písmem, ale přesto čitelně napsané, Jana Pospíšilová.
Přesně ona Jana Pospíšilová, kterou jsem měl kontaktovat kvůli úmrtí její matky na Jindřišské ulici. Jako oranžová na semaforu mi problikávalo jméno na zvonku a jméno, které jsem si zapisoval do svého bloku. Do onoho bloku, který jsem zapomněl v bytě na druhém patře. Jméno. Vždyť já jsem se té paní nezeptal na jméno.
Jen paní Pospíšilová.
Zvrrrr, zazvonil opět zvonek v bytě na druhém patře.
