 |
| Lusern |
Paprsky slunce se derou zpoza alpských vrchů, ráno je chladné, přestože je již květen, a v tuto hodinu všude ještě panuje ticho a průsvitný vzduch oplývá čistotou, která v tomto světě chybí. Nebo alespoň tam v tom světě dole. Sem nahoru kulky nedostřelí, řev raněných nedoléhá, modlitba nedolétne.
Nestěžuju si. Není to tu zas tak zlé, v těch nebeských výškách.
Kdyby mi ještě před pár měsíci někdo řekl, že vyhlášení války uvidím jako vítanou příležitost a sám o překot poběžím přihlásit se jako dobrovolník a klidně se nechám převelet do horské posádky na nějakém odlehlém místě někde na rakouských hranicích, vysmál bych se mu. Ale ten teplý letní večer téměř před rokem všechno změnil.
Dozvěděli jsme se, že Rakousko-Uhersko vyhlásilo Srbsku válku, nevěděli jsme, co se bude dít, a tak jsme to šli pro jistotu s kamarády zapít a ztřískali se, jak zákon káže. Když již většina odešla domů, já s Karlem a Josefem jsme se rozhodli dát si ještě poslední rundu na cestu, a pak jsme se za mohutného řevu, výbuchů smíchu a opileckého zpěvu potáceli domů. Nedaleko rozcestí u kříže jsme se však začali hádat. Dnes už ani nevím, kvůli čemu ta hádka začala, snad kvůli penězům, které nám všem Josef neustále půjčoval, kvůli politice, na kterou jsme měli odlišné názory, přestože o ní nikdo z nás nic nevěděl, nebo kvůli pekařově dceři Evě, do které jsme tehdy byli všichni zamilovaní. Ale začali jsme se tam u kříže rvát, nadávat si do všemožných parchantů a kurevníků a vyřvávat na celé kolo, když vtom se tam objevil farář z nedalekého kostelíka a začal nás dávat do latě. A to si dal.
Dodnes nedovedu popsat, jak se to stalo, ale pustili jsme se do křížku i s farářem. Nakonec jsem do něj rozzuřeně strčil a ctihodný otec padl na ten kříž u rozcestí – a zůstal tam ležet. Vypadal jako přízrak, ve svitu měsíce, nehybný, bledý, starý šedivý pán, co nás jako kluky učil otčenáš. V tu ránu jsme vystřízlivěli. Josef a Karel se skláněli nad bezvládným staříkem a zkoušeli jej beznadějně vzkřísit, a já stále jen opakoval:„To jsem nechtěl, to jsem vážně nechtěl…“
Pak jsme se rozutekli. Faráře jsme nechali, kde byl, a Karla ani Josefa už jsem nikdy neviděl. I já sám jsem si sbalil svých pět švestek a prchl, jak nejdále jsem mohl. Válka se mi v tu chvíli hodila. Tak mě nikdo nemohl napráskat ani chytit. Nechal jsem se naverbovat dobrovolně. Podepsal jsem všechno, co po mně chtěli. A nakonec jsem se dostal sem, do pevnosti Lusern.
Nakonec to tu není nejhorší, člověk si zvykne. Hlavně nemusíte moc přemýšlet, protože na vás věčně řvou rozkazy a pěkně si vás podávají jako osmnáctiletého nováčka. Když se snažíte, docela vám i chutná, když pojídáte tu strašnou šlichtu a po úmorném výcviku můžete celkem spokojeně usnout na tvrdých kavalcích, jak říká nadporučík Nebesář, spánkem spravedlivých. Spánek spravedlivých. Pche! Raději bych se od úsvitu do úsvitu plazil v blátě, čistil velitelům boty a nechal na sebe řvát, než aby na mne ve dne v noci vykukovaly z každého rohu pevnosti moje noční můry.
Tady na vrcholcích Alp je nebe blíž. Kdykoliv se na něj podívám, hruď se mi sevře strachem a nemohu ani polykat. Bojím se pekla. Neměl jsem to tehdy nechat zajít tak daleko, měl jsem něco udělat, měl jsem někoho zavolat – třeba farář nakonec nebyl mrtvý, koneckonců, co jsme mohli, opilí a vylekaní, vědět?
Tady je klid, klid a ticho, válka se odehrává dole a jediné, co sem natáhne své dlouhé prsty, je strach. Strach, že přijdou. Ale kdo by tomu uvěřil? Vzduch je průzračný, slunce jasné, nebe modré a blízko. Všichni svatí se tu na nás dívají.
A pak to začalo. Onoho květnového rána, zazněly s prvními paprsky slunce první rány italského dělostřelectva. A od té doby to pokračuje. Již čtvrtý den. Svist střel trhá ušní bubínky, prach padajících kamenů štípe do očí, zdi pevnosti se otřásají. Velitel štěká rozkazy, které jsou k ničemu, obrana je nanic, útoky jsou nanic, všude se povalují torza mrtvých těl, krev se vsakuje do podlah, pach mrtvol se vznáší nad pevností a stoupá k nebesům. A my těm na druhé straně odpovídáme stejným.
Není to tak dlouho, co jsem si myslel, že toto je moje spása. Tudy jsem mohl uprchnout. Tudy jsem se mohl osvobodit. Uprchl jsem, uprchl jsem před svým svědomím, jen proto, abych mohl dál zabíjet. Nejde o skutek, jde o svědomí. Jakmile jednou necháte ďábla zvítězit, už si cestu najde. I kdyby se měl drápat až na horskou pevnost. Pro něj to není těžké.
Kdysi jsem se modlil k Bohu. Teď již v žádného boha nevěřím, protože jsem podepsal smlouvu s ďáblem. Kdysi jsem v hlouposti zabil a ze zbabělosti utekl. Nyní zabíjíme pro císaře pána, pro území, pro moc, pro stát, který není náš, pro rodiny, které na nás už dávno zapomněly, nebo které na nás vzpomínají, přestože o nás už nic nevědí, a možná se ani nikdy nic nedozvědí – ale je v tom nějaký rozdíl, před bohem či ďáblem?
Kdysi jsem se bál pekla. Bůh mne přece musel potrestat, koneckonců, zabil jsem jeho služebníka, toho, který mne před tím peklem vždycky varoval. Kdysi jsem se chtěl i vrátit, vrátit se zpátky domů – jenom proto, abych vše napravil, abych neskončil v pekle. Jen proto jsem chtěl kdysi přežít válku. Když ale nyní již čtvrtý den úpím v ostřelované pevnosti a pozoruji všechny ty hrůzy, nemohu se už ani nadechnout a vidím, že Bůh je spravedlivý. Svatí mne nezachrání. Peklo si mne našlo na zemi.
Paprsky slunce se derou zpoza alpských vrchů, ráno je chladné, přestože je již květen, v tuto hodinu všude ještě panuje ticho a průsvitný vzduch oplývá čistotou, která v tomto světě chybí. Na vrcholu rozbombardované pevnosti se třepotá bílá vlajka, poslední zoufalé volání o pomoc, které tady, tak blízko nebe, nikdo neslyší. Sem nahoru kulky nedostřelí, řev raněných nedoléhá, modlitba nedolétne. Svatí nikoho nezachrání.
Protože všichni svatí v ten den spali. Spali již dlouho a budou spát ještě déle. Skoro před rokem je totiž na dlouhý čas uspalo několik výstřelů v Sarajevu.
