„Vždyť mě na něm stejně nikdy nenechá dlouho,“ odpověděla Marahwa. „A navíc to není zrovna pohodlné sedátko.“
„Ale mě, ani nikoho jiného, tam sedět nenechá, že prý to je proti pravidlům. Ale když přijdeš ty, to vždycky roztaje,“ bručela Podbělka.
Byla to pravda, ale pravda byla také to, že žádnou z jejich ostatních sester, vodních a horských víl, ledový trůn nijak nezajímal. S Podbělkou to bylo něco jiného. Kdykoliv odletěla ze své hory, zamířila přímo na tu nejvyšší, aby si mohla na ledový trůn alespoň na chvíli sednout, když byl otec pryč nebo když se nedíval. Marahwu brala s sebou již od dob, kdy byly ještě malé víly, protože to byla její nejoblíbenější sestra a vždycky bylo lepší na taková dobrodružství chodit ve dvou. Marahwa se sice vždycky bála, ale nakonec se nechala přemluvit, koneckonců, Podbělka byla ta, která ji učila kouzlit, tancovat a sbírat léčivé byliny. A také ji naučila kdejakým neplechám, a dokonce spolu vyrážely na zakázané výpravy do světa smrtelníků.
„To teda doufej, že roztaje, protože jestli nás nachytá, jak chodíme dolů mezi lidi, budeme muset za trest přebírat sněhové vločky nejmíň pět set let!“
„Fuj!“ zašklebila se Podbělka. Sníh je samozřejmě nestudil stejně tak jako lidi, ale přebírání vloček byla hrozně nudná práce, úplně jí stačilo těch posledních padesát let, když je otec poprvé nachytal na ledovém trůnu. A to jej z původní stovky umluvila Marahwa, samozřejmě. „Jenže teď by to bylo stejně na tebe!“ zasmála se pak škodolibě. „Začínáš být horší než já. A vůbec, od té doby, co se pořád jenom chodíš koupat do Mléčného pramene a pozoruješ tam toho svého človíčka, s tebou není žádná legrace!“ posteskla si.
„Ale…jak to víš?“ zeptala se udiveně Marahwa. Podbělka jen pokrčila rameny. „Já tady na rozdíl od tebe dělám vílí práci, když táta není doma. Ale neboj, neprozradím tě! Ale víš, co ti řeknu, dneska je ledový trůn prázdný, táta odletěl na schůzi s Krakonošem! A víš, co to znamená!“
„Ale když, víš…já bych radši…radši bych šla tam…dolů.“
„Ale v Krkonoších vždycky zůstane dlouho, a létá tam sotva jednou za století! To je jedinečná příležitost!“
„No právě,“ pípla Marahwa.
„No tak si jdi,“ odsekla Podbělka a sama se vydala k ledovému trůnu. Sedla si na něj a dívala se do kraje. Ale bez Marahwy to nebyla vůbec žádná zábava. Koutkem oka zahlédla, jak se s tím svým lovcem koupou dole v prameni. Spolu! Tak ona už se s ním setkala, ona už s ním i mluví, ona se s ním, u všech větrných bouří, dokonce koupe! A já že jí navádím k nekalostem, pomyslela si Podbělka.
Když se Marahwa vrátila, chtěla se jí Podbělka na všechno zeptat a vyrazit s ní zase do světa smrtelníků, jenže Marahwa byla jako vyměněná, nejen že ji nezajímal ledový trůn, ale nezajímaly ji ani vílí tanečky, ani kouzla, která měla vždycky tak ráda, a dokonce ji nezajímal ani její oblíbený pramen, pokud tam zrovna nebyl ten člověk. A dokonce přestala dávat pozor na to, kdy ji jejich otec, mocný vládce hor, vidí nebo nevidí. A to se jí mělo stát osudným.
Vílám bylo přísně zakázáno mluvit se smrtelníky, a Marahwa nejen že s nimi mluvila, ale dokonce to dopracovala tak daleko, že s tím svým lovcem mamutů chtěla zůstat na zemi! Tomu Podbělka vůbec nerozuměla, a říkala si, že s tím musí něco udělat, že musí dostat svou mladší sestru zpět do říše víl. A tak se jednoho dne vydala k ledovému trůnu, když nebyl prázdný, když na něm jejich otec seděl a vše měřil svým přísným zrakem.
„Díváš se na svět, tatínku?“ zeptala se medovým hláskem.
„Dívám se. Ale nemysli si, že tě nechám také se tam podívat. Víš přece, že jen ledový vládce smí sedět na ledovém trůnu.“
„To by mě ani nepadlo. Ale díval ses už dneska k Mléčnému prameni?“
Ledový král upřel své přísné oči nejprve na Podbělku a pak dolů z hory. A pak se tak rozlítil, že to Podbělka nikdy předtím neviděla. Oči mu blýskaly, tvář téměř zprůsvitněla a z koruny mu odpadávaly krystalky ledu.
„Jak to mohla udělat! Jak je možné, že ji nikdo z vás nezastavil? Copak neví, co se stane vílám, které se zamilují do smrtelníků?“ křičel a z úst mu vycházela pára.
V Podbělce hrklo. Marahwa to možná věděla, ale ona o tom neměla ani ponětí.
„A co se s nimi stane?“ zeptala se tichým hláskem.
„Co se s nimi stane? Copak jste mě nikdy neposlouchaly? Promění se ve vodu, v páru, v mořskou pěnu!“ hřímal ledový král.
„Ale tati!“ vyhrkla Podbělka. „To přece neuděláš! Nemůžeš! Já jsem jenom chtěla, aby se vrátila zpátky k nám! Nemůžeš ji zničit, vždyť je to přece tvoje oblíbená nejmladší dcera!“
Vládce hor jen zavrtěl hlavou.
„Nemohu na tom nic změnit. Tak praví odvěký zákon našeho světa. Můžu pro ni udělat to, že bude moci žít mezi smrtelníky do té doby, než jejímu lovci přestane tlouci srdce. Pak se Marahwa promění v říční proud.“
