Maminka premianta na třídních schůzkách - napsala Kristýna Skoumalová

Došla jsem na konec dlouhé, světlé školní chodby. Vzala jsem za chladnou kovovou kliku a otevřela dřevěné dveře do třídy mého skvělého syna, Zdeňka. Uvítala mě usměvavá učitelka, která seděla za katedrou v levém rohu veliké místnosti, hned naproti dveřím. Usadila jsem se do poměrně nově vypadající lavice, trochu to zaskřípalo, ale rozhodně to nebyl nepříjemný zvuk. Rozhlédla jsem se po třídě. V lavicích, které byly srovnané do tří řad, z toho se v každé řadě nacházely čtyři obdobně vypadající lavice, seděly ostatní rodiče.

Nástěnky na stěně hned vedle tmavě zelené tabule byly vyzdobeny referáty Zdeňkových spolužáků. Po mé levé straně se po zdi táhla síť, kníž byly připevněny fotky dětí z výletů a exkurzí. Tolik krásných zážitků!
Pomyslela jsem si a dmula se pýchou nad fotkou mého syna. Bílé stěny na mě působily klidně a čistě, tiše tikající červené hodiny mi uklidňujícím dojmem zněly v hlavě a já se těšila, až z úst mladé usměvavé učitelky vyjdou pochvalná slova patřící mému Zdeňkovi, který sedí v té přední, čisté a hladké lavici tam, kde sedím právě teď já. Okna na levé straně třídy byla ozdobena barevnými papírovými obrázky a dodávaly třídě veselou atmosféru, kterou učící se děti často postrádaly. Na parapetu tmavě hnědé barvy se nacházely čerstvě zelené rostlinky. Třída byla uklizená, na pískově žlutém linu nebyli poházené žádné papírky. Vpravo vedle dveří jsem si ještě všimla keramického umyvadla, pod nímž byl tmavě modrý odpadkový koš.