Cítím parfém a přemýšlím, jaké je značky. Vůně přichází od paní, která vyzývavě sleduje třídního učitele. Ani jemu neušla daná pozornost. Zvedá se a míří jejím směrem. Chtěla jsem s ním mluvit také, ale nevím, jak začít. Stydím se vyslovit slovíčko „nedostatečná“.
Ach ty odřené parkety a rozviklaná židle. V německém podniku jsem zvyklá na jiné vybavení. Připomíná mi to tady naši fabriku za éry socialismu. Kdyby si sem pozvali italské designéry, možná bych nemusela řešit pětky na vysvědčení. Teď jsem si všimla ohryzku pod lavicí přede mnou. Vidím, že nejenom práce pedagogů tady pokulhává za mými očekáváními. Raději zvedám svůj pohled vzhůru. Ne, ještě on. Ten se z nadhledu mému synovi posmívá. Dívala jsem se nedávno na televizi, kde pozurážel polovinu obecenstva a všechny redaktory k tomu. Má problémy se sebeovládáním. Naučila jsem se od něj v radiu, jak se anglicky řekne „dámské přirození“.
Zastyděla jsem se, když mě napadlo přirovnání k mému Radkovi. Je pravda, že prezident rozumí nám lidem práce, ale žádný můj idol to není. Jí cibuli a tu já nesnáším. Jeho liščí oči mi připomínají mého Radka, když se chystá mi po svém vysvětlit, proč právě přinesl další pětku. Dívám se na fotku pana prezidenta a najednou si uvědomuju, že stejně jako on se pokorně navzájem dotýkám dlaněmi. Nee, jsem tady na třídní schůzce a ne na prezidentském mítinku. Zvedám pravou ruku a jejím hřbetem se letmo dotýkám spodní strany lavice. Fuj. Že by Radek i tady lepil žvýkačky na místa, kde si jich paní uklízečka nevšimne?
Přestávám vnímat lavici a pohledem hledám vyučujícího. Konečně si všiml mého úsměvu. Použila jsem snad nejvýraznější rtěnku ze všech maminek. Třídní učitel se nade mě naklání a já z jeho dechu cítím cibuli. Její zápach je mi odporný. Nedokážu ze sebe vysoukat slovo. Miloši, ty to vidíš. „A čím by váš syn chtěl být?“ Zvedám pohled směrem k prezidentovi a stále mlčím.
