Návštěva - napsala Kristýna Skoumalová

Hana Kovtun, Fakulta designu a umění v Plzni

Zase jedeme na návštěvu za naším dědečkem. Žije na kraji malého městečka, kde má domeček se zahrádkou, po které běhá jeho pes. To je vlastně to jediné na co se těším. Netěším se na náš příjezd. To zas děda spustí: "Jste tu moc pozdě! Dávno jste tu měli být! To abych vás pořád hlídal!" S těmito slovy za námi zabouchne dveře, opře se o svoji hůl a kulhavě se vydá do obývacího pokoje.

Když se snažím nadhodit veselé téma, děda ho zakope hluboko pod zem. Tuhle jsem se ho ptala na jeho dětství. Něco zabručel, s vážným výrazem pronesl "nic zajímavého", a poslal mě hrát si na zahradu.
Jindy zas celý den vydržel sýčkovat, jak se náš svět změnil a jak je dobře, že tu dlouho nebude. A že bude pršet.
Vždy, když přijedeme, má podle dědečka začít pršet. Slunce je pro něj možná moc veselé. Skoro nikdy se neusmívá, jen se na nás podmračeně dívá zpod hustého obočí a vypadá, že by nás raději neviděl, že by se raději hádal se svým sousedem o tom, kdo má na zahrádce hezčí třešeň a - i když by zrovna bylo tropické horko - že bude pršet.
Na druhou stranu, když se poštěkáme se sestrou a máma se nás chystá potrestat, bez ohledu na to, kdo si začal, dědeček přijde, zahuhlá, že viník není jistý a že nemá smysl nás trestat, když každá občas zazlobíme. A dědečkův pes, Pluto, ho má moc rád.
Často je spolu vídám v zahradě, dědeček drbe psa za ušima, hladí ho a hází mu zbytky od oběda. To se i usměje a když si mě všimne, pozve mě k sobě. I když nic neříká, oba jsme spokojení. Hladíme psa, a postupně se k nám přidávají ostatní členové rodiny. A dokud někdo nepromluví a děda mu neodpoví sarkastickou poznámkou, máme se dobře.
Vždyť ten, koho mají ráda zvířata, nemůže být nikdy špatný, i když není ten nejveselejší.