„Slečno, jděte si sednout do jídelního vozu. Nebo do 1. třídy. Tady nefunguje topení.“ Kdosi ke mně mluví. Postava v modrém, co razantně otevřela zasouvací dveře. Rozplývá se mi v moři slz. Jízdenku mi pevně vrací do ruky.
Klap, klap, klap. Uklidňuje to. Ssssí, sssíí, ccssssííí. To je svist. Když zatáhnu za brzdu... Když narazíme do sloupu, přijde bolest a prázdno? Nebo jen prázdno? Jsem prázdná. Jsem vyschlá. Jsem malá v téhle hoře kovu.
Slzy dochází. Vstávám, protahuji se. Kymácím se do rytmu pražců. Ruce se chytají mřížky na kufry. Visím na nich jako opice. Lesklé trubky tak studí. Pověsím se na tu červenou rukojeť nad dveřmi. Udržím se jednou rukou. Pak se vzchopím, vykopnu nohy, vší silou prokopnu sklo ve dveřích, nadpozemskou silou proletím oknem a poletím. Nechám za sebou toho velkého zeleného kovového hada. Nechám za sebou svůj život.
Ostrý hvizd, náhlé brzdění. Probírám se. Padám na červenou, vypelichanou sedačku. Toho prachu na podlaze. Brrr, tedy je špína. Okno je zvenku zastříkané, zevnitř opatlané. Fuj. Kde to vlastně sedím? Kam to jedu. Proč sama? Ano sama. Kašlu na něj. Já to zvládnu. Hlavně, ať už jsem u maminky.
