- Proč bych to dělal?
- Prostě jen tak, protože se ti chce.
- Ale mně se nechce.
- Pohlaď mě…
- Neotravuj.
- Ale vždyť je to hezký a já to mám ráda. Tak co ti to udělá.
- Nic mi to neudělá, ale nechce se mi. Právě teď.
- Nebuď línej.
- Já jsem línej? Od rána makám jak šroub, posekal jsem zahradu, nařezal dříví – to je ti málo?
- Ale nenatřel jsi ten plot.
- Den má jen 24 hodin, jestli sis nevšimla.
- To jsem si teda všimla. Byla jsem nakoupit, uvařila jsem, umyla nádobí, vyprala, vyčistila okna a uklidila celý byt. Až teď jsem si na chvilku lehla. Nohy mám jak konve.
- To má být jako výčitka?
- Vůbec ne, jen jsem chtěla připomenout, že jsem se taky neflákala.
- No vidíš, tak buď ráda, že ležíš, a nech mě žít.
- Vždyť tě nechávám, i večeři dobrou jsem ti připravila.
- No šlo to.
- Tak mě pohlaď, řekla a natáhla smířlivě dlaň.
- Ach bože, řekl a pohladil psa, který mu ležel u nohou.
