Výběr je daný. Buď tam nebo zpět.
Po kurzu nikdo nechce již zpět. Chce tam…dál …. dál, vlastně ani nevíme kam. Jen víme, že nechceme zůstat zaražení jako solné sloupy. Chceme dál psát. Je to jako droga. Naprosto nebezpečně bezpečná.
Nic horšího než cvok v té nejkrásnější podobě se z nás nemůže stát. Ale to už všichni tak trochu jsme.
Jsme zamilovaní do svého jazyka a do své mateřštiny.
Jsme závislí na výzvě bílého nepopsaného listu.
Jsme naprosto nevhodně vzhůru, kdy ostatní spí a spíme tehdy, když oni bdí.
Jsme možná ve špatné době a špatném čase, ale určitě, zcela určitě jsme na nejlepším kurzu.
Jsme jako matky chránicí své děti. I my své prvorozené „psané dítě“ chráníme zuby nehty.
Jsme tak trochu na palici.
Vzruší nás pohled na klávesnici.
Jsme tak trochu žongléři v cirkusu plného písmenek. Zachytáváme je v letu, tvoříme větu, odstavec, příběh. Kreslíme jako kouzelný malíř nové prostředí, stavíme jako architekti nové domy, jako lékaři léčíme nemocné duše, jako klauni kreslíme úsměvy a červenými nosy našich rýmu nos-kos-bos-nos nikdy nemáme dost.
Jsme strašně bohatí i s průvanem v kapsách. Protože naší touhu, fantazií, radost, nadšení nám nikdo nemůže vzít. Jsme v bezpečí svých duší. Máme dar být šťastní. Protože jsme v sobě našli své vnitřní dítě. Našli jsme sami sebe.
Milá Dani, děkujeme.
