Většinu snů si nepamatuji, výjimku tvoří sny na konci rána, z nichž jeden mi utkvěl v paměti.Setkal se bůh na pravidelném briefingu s anděly. Bůh se jich zeptal, jak to vidí na Zemi. Ne, že by to neviděl, protože je vševidoucí, ale chtěl vědět, jestli andělé vidí, alespoň něco z toho, co vidí on.
„Já – Aralim – vidím úrodné lány, malebné vesnice, čistá města, útulné domovy.“
„Já – Baruch – vidím války, agresi, zpustošenou krajinu, vybombardované domy, zmařené životy.“
„Já – Amitiel – vidím lásku, obětavost, pochopení, přátelství.“
„Já – Zechiel – vidím mír, radost, štěstí, harmonii.“
„Já – Netoniel – vidím slávu, čest, moc.“
„Já – Omeliel – vidím náladu – od blbé až po rozvernou.“
„Já – Amaliel – vidím slabost, spravedlnost a trest.“
„Já – Manu – vidím osud a náhodu.“
„Já – Kokávie – vidím tajemství.“
„A co ty Logosi, jsi nejstarším andělem, co tebe zaujalo v tomto roce?“ zeptal se bůh. Logos se na chvíli zamyslel a pak s vážnou tváří pronesl: „Nejprodávanější knihou v Česku za posledních dvacet pět let je Vaříme s Láďou Hruškou, levně a chutně, 500 000 prodaných výtisků a výdělek cca 52 milionů korun.“
I bůh se trochu zarazil, ale proč by se i on nemohl divit, když lidé tak často žasnou nad svými výtvory.
… konec briefingu, milí andělé …
