Už je doma! Rozeběhla jsem se do chodby. Bylo slyšet jeho těžkopádné kroky cestou do schodů. A konečně stál přede mnou. Chlap jako hora s hustými černými vlasy a přísným obočím. Můj táta. Ale dnes se neusmívá. Zase se mračí.
„Jak to, že nespíš?“ rozkřikl se, až nejspíš vzbudil pár sousedů. Čapl mě za zápěstí a vlekl do našeho bytu. Bolelo to, ale neplakala jsem, to by ho ještě víc nahněvalo. Jeho veliká ruka drtila tu mou a táhla mě za sebou.
Jakmile zacvakly dveře, smýkl mnou o podlahu. Zatímco si sundával boty, schoulila jsem se do klubíčka a bála se dýchat. Možná, že když zůstanu úplně potichoučku, tak si mě nevšimne. Pomalu jsem nadzdvihla hlavu.
„Tatínku,“ nevydržela jsem to a rozeštkala se.
„Přestaň! Přestaň zase bulet!“
Snažila jsem se, opravdu! Ale nešlo to. Jeho veliká dlaň mě s plesknutím srazila zpět tváří na studené dlaždice. Zavřela jsem oči. Slzy mne pálily na tvářích.
Zvuk kroků napověděl, že odešel.
Vstala jsem a pomaloučku, po špičkách odešla do postele.
Nepohladil mě po vlasech, nedal mi pusu na čelo, pořád se bojím toho strašidla pod postelí.
