Sbírala jako obvykle kytici
lučních květů a s láskou se dívala na jejich malého Františka, jak kolem
ní bezstarostně pobíhá. Byl bystrý,
zvídavý a měl jeho oči. Frantovy oči, kterým nešlo odolat. Znala je již od
dětství. Jejich oči se poprvé potkaly ve dveřích jednotřídky. Tehdy ji zlobivě
tahal za copánky a chtěl ji předběhnout a vběhnout do třídy jako první. Když
byl větší, chodil nenápadně kolem jejich domů a tvářil se,
že ji vůbec nevidí. Dělala totéž. Oba ale věděli, že ty ruměnce na tvářích nejsou jen tak.
že ji vůbec nevidí. Dělala totéž. Oba ale věděli, že ty ruměnce na tvářích nejsou jen tak.
Její táta byl přísný, ale brácha
ho tehdy umluvil.
„Táto, tak ji na tu tancovačku
pusť. Vždyť je to hodná holka.“
„Hodná, to zas je“ řekl táta.
„Zastane práci jako dospělá ženská.“
„Je to přece jen ale holka krev a
mléko a znáš chlapy.“
„Ale, táto“ řekl brácha „co by se
mohlo stát?“
A táta ji pustil. Když si zavazovala
šněrovačku, usmívala se. „Tak, tak. Co
by se mohlo stát?“ Místní muzikanti hráli vesele a Jarmila se točila
v kole. Vzduch omamně voněl. František
ji zahlédl hned, jak vešla do sálu. Tančila s ním a točil se s ní
celý svět. Tolik si toho měli co říct. Začali se spolu tajně scházet. Nikdo o
tom neměl ani ponětí.
Plánovali si, jak se jednou
vezmou a budou spolu žít.
Byl pátek. Hnusný, černý pátek.
Chlapi z vesnice byli odveleni někde k italským hranicím. Trentino. Bůh ví, kde to vůbec je. Její František taky. Loučili
se už večer, aby o tom nikdo nevěděl. Vzpomínku na nádhernou vůni sena už ji
nikdy nikdo nevezme. Líbal ji do vlasů. „Neboj se, já se vrátím.“ Nebyl důvod
mu nevěřit. František nikdy nelhal.
Neuplynul ještě ani měsíc po
odvelení, když byla nakoupit mouku v místním konzumu. Stála zrovna ve frontě, když slyšela tu
nejstrašnější větu ve svém životě.
Sousedky stály kousek od ní.
„Božka, slyšela jsi tu hroznou
zprávu. Marušce Sirákové zabili syna. František je mrtvý. V pevnosti u
italských hranic.“
Mouka zůstala stát na pultě. Potoky slz, které nikdo neviděl.
Bezesné noci, o kterých nikdo nevěděl. Únava a nevolnost po ránu. Nadávky a
křik táty, který už nemohl nic změnit. Pomlouvačné řeči, které vždy ustály,
když vešla kamkoliv. S panem farářem ji viděli často, to je pravda. Ten
věděl vše. Lhát při zpovědi je přece smrtelný hřích. „Boží cesty jsou
nevyzpytatelné. Dítě je dar, sestro“ Nezapomínej“.
Děti dokážou zázraky. Obměkčí i srdce starého
muže. Dnes ráno se ji táta ptal: "Slyšela jsi, jak
se po vesnici šušká, že Maruška Siráková najde na hrobě syna vždy čerstvé
květiny a neví, kdo je tam dává?"
Jejich pohledy se střetly. Ten nepatrný úsměv na
jeho tváři nešel přehlédnout. Pochopila, jak moudrý je její otec.
"Ano, slyšela."
Sbírala jako obvykle kytici lučních květů. Tu dnešní už měla připravenou
v pravé ruce. Levou držela drobnou ručku svého nejkrásnějšího dárku.
Pomalu se spolu vydali směrem k hřbitovu. Na rozbahněné cestičce po nich
zůstaly jen otisky jejich bosých nohou…
