Slunce krásně svítí, už se těším na lavičku, co stojí pod hrušní. Tu jsem sázel, když se nám narodila Marie, švestku za Cecilku a ořech, když přišel na svět náš Karel. Všechny by potřebovaly trochu prořezat - budu muset říct vnukovi.
Když jsme se sem po svatbě přistěhovali, byla tu jen holá pláň, uprostřed které stál náš malý domek.
Nejprve jsem ženě zryl pár záhonů na mrkev, kedlubny, brambory a nějakou další zeleninu a bylinky do kuchyně. Nasázel jsem pár ovocných keřů, aby děti měly co sbírat do pusy, jahody, maliny k plotu. Moc se toho za ta léta nezměnilo, jen už toho nepěstujeme tolik. Sami dva už toho tolik nepotřebujeme.
Kousek od branky stávala bouda, do které chodíval spát náš Baryk. Když byl plný sil, běhal tu jak šílený, válel se v pampeliškách nebo chytal motýly. Kde je mu konec, už před lety jsem mu s vnoučaty udělal hrobeček za kůlnou na nářadí.
Opřu se o vrásčitý kmen hrušky pamětnice. Hezká zahrada to je. Spousta práce to byla, ale nelituju. Je tu krásně na jaře, když se všechno rozvoní po zimě novým životem. Jaro vždycky vyhlížím netrpělivě, abych už mohl zase ven. Mám rád léto v ní. Když si sem sedneme ráno ke snídani, vzduch je svěží a plný ptačího cvrlikání. V poledne větve stromů poskytují milosrdný stín na čtení a večer zahradu ochladí padající rosa. Mám ji rád i na podzim, kdy sklidím, co uzrálo, vezmu hrábě a shrnu listí, připravím ji celou na zimu. A jsem rád, když zapadne sněhem, protože si už můžu chvíli odpočinout.
