„Haló? Petro?“ vyhrkl jsem. Na chvíli nastalo ticho.
„Dobrý den, jmenuji se Dana Svobodová a zastupuji telefonní společnost 02. Jste spokojen se službami, které Vám poskytujeme?“
Krátká extáze mého nadšení se opět proměnila v zármutek.
„Haló?“ ozvalo se z telefonu. Pomalu jsem přejel prstem po všech tlačítkách a pak jsem jedno z nich zmáčkl, čímž jsem hovor ukončil. Z telefonu se již neozvalo nic než ticho. Stejné ticho, jako když se snažím dovolat Petře. Ticho, které jako ostrý střep zabodnutý do mého srdce pomalu nechává zmírat mé staré já, ležící pod troskami mých citů. Citů, které mi ona již nikdy neopětuje. Ne po tom, co jsem jí udělal. Podvědomě jsem vyťukal její číslo. Vstal jsem z postele a začal přecházet po pokoji. Telefon mi do ucha hlásil to stejné, jako už tolikrát ten den. Telefonní číslo je nedostupné. V zoufalství jsem zase padl zpátky na postel. Celý svět se mi během několika dní rozpadl jako domeček z karet. Střípky mého dosud šťastného života se válely různě po pokoji. Klíče od jejího bytu, účty, které zbyly z našich schůzek... Na zemi se válí naše fotka, jejíž rám jsem včerejší večer v opilosti a návalu vzteku rozbil o noční stolek. Můj pohled znovu spočinul na jediné části otcova dědictví, která by mě mohla ihned dostat z mých problémů. Ale nejdřív jsem potřeboval naposledy slyšet její hlas. Ten božský zvuk mě vždy pohladil po duši. A teď už jej nikdy neuslyším. Už se mnou nikdy nepromluví.
Telefon dlouhým pípáním opět zaprotestoval proti skoro vybité baterii. Mrštil jsem po něm polštář, čímž jsem nedocílil ničeho jiného než pádu přístroje a rozbití displeje. Alespoň, že jsem pod polštářem našel z půlky plnou láhev vodky. Napil jsem se. Nato se ozval žaludek, už tak dost zničený mým opileckým počínáním posledních pár hodin. Abych ho také umlčel, přihnul jsem si z láhve znovu. Tělem se mi rozběhl hřejivý pocit. Věděl jsem však, že mi to nepomůže. Alkohol nikdy nic nevyřeší. Jenom vás uvrhne do blahodárného stavu zapomnění. Aspoň že tak.
„Co jsem ti to provedl?!“ zašeptal jsem směrem ke střepům skla, za kterým byla ještě před pár hodinami zarámovaná fotka mě a Petry, jak sedíme na dřevěné lavičce na pláži. Rudé slunce se odráželo v jejích nádherných očích a tehdy jsem se rozhodl, že ji požádám o ruku. Nahmatal jsem na posteli sako, páchnoucí hříchy včerejší noci, a z kapsy jsem vytáhl krabičku se snubním prstenem. Dlouze jsem se na něj zadíval.
„Proč jsem to musel všechno tak zkazit!“ zakřičel jsem kamsi do stropu. „Navždy jsem ji ztratil...“ Láhev vodky mi pomalu klouzala z ruky a já ji nechal. S hlasitým třísknutím se rozbila o dlaždičky a její obsah se začal roztěkat po celé podlaze. Jednou rukou jsem z postele zašátral po telefonu. Když jsem ho konečně našel, vytočil jsem to tak mně známé číslo. Opět se ozval hrozný mechanický hlas, hlásící to, co již dávno vím. Číslo je nedostupné. Pak telefon definitivně končí svou službu díky vybité baterii. Do očí mi vyhrkly slzy. Nastal čas. Vzal jsem do ruky tu nejlepší část otcova dědictví - starou Berettu model 92. S Petřiným jménem na rtech jsem si ji přiložil k hlavě a vystřelil.
„Věnováno památce Honzy Medka. Pomohl mi uvědomit si, že ne vše končí slovy „.. .a žili šťastně až do smrti.“
