Jsme v egyptském Abúsíru na šachtovém pohřebišti Sajsko-perské doby pocházejícím ze 6. stol. př. n. l. Jsme v pohřební komoře generála Menechibnekona. Právě probíhá jedna z posledních sezón dokumentačních prací. Archeologové hrobku před několika lety objevili a zdokumentovali její architekturu. Pak jsme přišli s fotografem my, filologové, a začala práce s texty. Ty se musí pečlivě vyfotit, překreslit i opsat, protože nikdy nevíte, zda budete mít ještě možnost se sem vrátit, případně kdy nápisy zničí voda nebo vykvétající soli.
Dnes zbývá dokumentace těch nejhůře přístupných míst, kam se objektiv fotoaparátu dostane jen stěží nebo vůbec ne. Na tuto práci jsou zapotřebí nejméně dva lidé. Jeden se nasouká, spustí či zkroutí do nějakého úzkého otvoru, baterkou osvětluje znak po znaku a pak volá jejich kódy ven kolegovi, který je zapisuje. Vše se musí několikrát ověřovat. V těchto podmínkách je totiž velmi snadné se přeslechnout, protože hieroglyfy jsou složité – mají třeba čtyři různá „h“... Často si vytváříme i vlastní kódy: například egyptskému „cher“ – obličeji zepředu s velkýma odstátýma ušima – říkáme „Obama“, protože se mu v některých případech opravdu podobá, a snadno se tak odliší od „cher“ – podstavce pod pivní džbán či „cher“ – květiny.
Tahle práce vědu opravdu příliš nepřipomíná. Lze ji spíš přirovnat k čemusi mezi eskamotérskými kousky hadích žen a soutěží o co nejpitomější pojmenování čehokoli. Teprve, když prastaré texty vyneseme z hrobky ven a vidíme je v jejich celistvosti, začínáme odhalovat jejich tajemství. Již jen ten pocit, že jsme první, kdo hieroglyfy po dvou a půl tisících letech čte, je ohromující. Další dobrodružství je, když v textech začneme nacházet neuvěřitelné souvislosti a příběhy.
Z vedlejší, dříve zkoumané hrobky kněze Iufay jsme zvyklí na všechno. Pohřební komora je hustě popsaná drobným hieroglyfickým písmem a již se nám tam podařilo identifikovat celou řadu souborů textů. Oblouk západní stěny pokrývá „Hadí encyklopedie“ – iniciační příručka staroegyptského kněze-léčitele-kouzelníka. Přes severní a značnou část východní stěny pohřební komory se táhne celý text původně královského očistného rituálu, ze kterého jsme dosud znali jen fragmenty z chrámových archivů. Po všech stěnách je roztroušena řada dosud neznámých mytologických textů, jimiž se Egypťané snažili vysvětlit svět kolem sebe.
V pohřební komoře generála Menechibnekona jsme však nic takového nečekali. Ty z textů, které jsou dnes dostupné a dobře čitelné, obsahují velmi známá a často využívaná témata. Jde zejména o výňatky z Textů pyramid, Textů rakví a Knihy mrtvých. Zajímavé jsou personifikace dvanácti denních a dvanácti nočních hodin. I ty ale dobře známe z dobových rituálů a sarkofágů. Ovšem nakonec nás i generál dokázal překvapit.
Víko Menechibnekonova vnějšího vápencového sarkofágu bylo již ve starověku značně poničeno zloději, kteří přibližně třetinu víka odtesali ve snaze dostat se k pokladům uloženým uvnitř s mumií. I po většinu času našeho pobytu v hrobce bývá víko zakryto tak, aby nedocházelo k jeho dalšímu poškození. Tuto sezónu jsme ho ale odkryli a znak po znaku pečlivě zdokumentovali, takže se můžeme pokusit text na něm přeložit a interpretovat.
Vzhledem k velkému množství poškozených míst starověkými lupiči je to značně nesnadný úkol. Celý text, zdá se, ztotožňuje zesnulého Menechibnekona se slunečními božstvy: nejprve s Reem, na jehož cestě oblohou a každodenním vzkříšením do nového života na východním obzoru se má Menechibneko podílet. A na konci s Horem, synem boha Usira a bohyně Esety a právoplatným dědicem egyptského trůnu. Zatím nevíme, zda víko obsahuje jeden rozsáhlý text či několik kratších. Druhá část se svým důrazem na Hora a Esetu však jednoznačně dokazuje královský původ tohoto textu.
V jiné části se o Menechibnekonovi hovoří jako o muži, „jehož doprovod je početný jako sarančata“. Tuto větu známe jako jeden z přívlastků slunečního boha Hora z chrámu, který v Edfú postavili panovníci Ptolemaiovské doby – tedy o přibližně tři sta let později, než byl v Abúsíru pohřben Menechibneko.
Již dlouho víme, že dříve zkoumaná Iufaova hrobka a archiv, z něhož prastaré nápisy pocházejí, byly inspirací pro soubory textů v Ptolemaiovských chrámech. Nyní se zdá, že i Menechibneko či jeho kněží patřili ke stejnému okruhu učenců.
„Kahraba fí,“ ozývá se shora. Světla se rozsvěcují a my se pomalu vracíme do reality. Zkoumání Menechibnekonových textů se blíží ke konci. Kolegové nad námi už ale postupně odkrývají další šachtovou hrobku. A náš čas znovu přijde, jakmile archeologové svou práci dokončí.
