 |
| Miroslav Vránek na chmelu |
Na gympl jsme nastupovali jako děti a končili jako plnoletí, často poněkud vzpurní, o několik centimetrů vyšší a několik kilogramů těžší, s odhodláním, že teď to rozštípneme a všem ukážeme. I když doba husákovské normalizace koncem sedmdesátých let nebyla příliš vlídným obdobím, léta dospívání vše negativní kolem přebila a odsunula do pozadí. Když vznikla Charta 77, prožívali jsme i první náznaky naděje, že se „to“ může někdy snad změnit.
V principu stejné pocity, kdy mnohé věci jsou skvělé a poprvé, zažívali ve stejném věku za války i mí rodiče. A i když to v době protektorátu měli nesrovnatelně horší, přesto na roky dospívání vzpomínali s nostalgií jako na krásná, i když složitá léta. Přesně jako my, historie se opakuje.
Vzpomínám-li na Pláň, kromě výborné party ve třídě mi v paměti vyvstávají i vzpomínky na některé postavy profesorského sboru. Nekonečně laskavá třídní profesorka Beránková, která za nás vyžehlila nejeden průšvih. Lukáš Tejnor, jehož neuvěřitelnou sbírku LP všech možných „západních“ interpretů jsme obdivovali na mejdanech u něj doma. Poněkud sarkastický, ale lidský profesor Rašín, kterému se podařilo mnohé z nás naučit mít rád literaturu. Tělocvikář Míra Vránek, nekonečný zdroj legrace, který nám vléval optimismus do žil i po letech během třídních srazů.
Gympl představuje v mém životě období, na které i po čtyřiceti letech člověk občas rád zavzpomíná. Nakonec to, že se i dnes se čtyřmi spolužáky scházíme v „naší“ hospodě na Pláni neboli v Krušovické restauraci a že stejně jako před desítkami let hrajeme desetníkový mariáš, znamená, že ta Pláň přeci nemohla být tak špatná, ne?
