Odplata - napsal Petr Neužil

Proč jsem se nestal spisovatelem, ani novinářem, ale kardiologem? Důvod spatřuji v tom, že jsem svoje literární prvotiny dával číst kromě Zuzany Tautermannové, do které jsem byl na gymplu nesmírně zamilovaný, hlavně profesorovi Miloši Hoznauerovi.
Požíval mezi studenty velkou autoritu a já jsem toužil si získat jeho přízeň přes svou zálibu v literatuře a psaní.
Pokaždé, když jsem mu nějakou svou povídku donesl, čekal jsem napjatě, co na to řekne. Ale namísto ocenění měl vždy jen řadu výtek a prakticky každé dílo mi zkritizoval.
A navíc mi právě kvůli mé literární tvorbě nikdy nedal jedničku z češtiny.
A to jsem mu napsal i takové krásné slohové cvičení na zadané téma, jako byl dopis Vladimíru Ilijiči Leninovi do mauzolea v Moskvě. Začínal asi takhle nějak: „Vladimíre Ilijiči, pokud byste se dožil toho, co tady dnes je, asi byste povel ke střelbě z Aurory nevydal...“
Tehdy mě asi zachránil poprvé. Nikomu jinému můj sloh totiž neukázal. A podruhé mě zachránil vlastně asi tím, že se ze mě kvůli jeho averzi k mým povídkám nikdy nestal ani žurnalista, ani spisovatel. Po maturitě jsem proto skončil v nuláku na patologii a po dokončení medicíny jsem se specializoval na kardiologii.
Miloše Hoznauera jsem neviděl prakticky celých třicet let. Ani jsem netušil, zda ještě žije.
Možná ne tak úplně náhodou, ale šťastnou souhrou osudu mě redaktor Petr Holman z TV Prima, který se mnou natáčel dokument do pořadu Josefa Klímy, zavedl na půdu gymnázia Na Vítězné Pláni. Nevím kde, ale zkrátka někde toho Hoznauera na mě vyšťoural a pak, když mě přivedl do ředitelny gymnázia, kde jsme měli začít točit, mi ho představil.

A největší legrace byla, že my jsme oba nejdřív lapali po dechu a pak, zhruba tak po dvou minutách jsme se začali bavit, jako bychom na tom gymplu se naposledy viděli včera. Přečetl mi báseň ze své knihy: Arytmie. A já jsem pochopil, že jiná lékařka – kardioložka, opět spolužačka z gymplu – ho s arytmií nechávala klidně běhat. A tak jsem se ještě na tom gymplu rozhodl ho té arytmie zbavit.
Byl jsem možná troufalý, ale řekl jsem si: „Nechtěl jsi, abych byl spisovatel, tak dostaneš ránu!“ (Myšleno obrazně – jde o elektrický výboj při ultrakrátkodobé anestezii, kterým se léčí fibrilace síní.) Pozval jsem ho k nám na Homolku, abychom mu provedli elektrickou kardioverzi, tedy zrušení jeho srdeční nepravidelnosti.
A měli jsme kliku – stačila jedna „rána“ a Hoznauer má od té doby normální rytmus. Takže už nemůže znovu napsat tu báseň: „Srdce mi bije v rytmu arytmie…“
Považoval jsem sice kdysi za hodně za nespravedlivé, že mi zničil kariéru spisovatele... ale byl bych nejspíš jen průměrným autorem. A tak vlastně převládl pocit, že jsem mu splatil určitý dluh za to, že mě tak významně ovlivnil. Byl to on, kdo mě zasvětil do tajů literatury a českého jazyka vůbec!! A díky němu jsem se stal profesorem. A i on mi tehdy ve svých 86 letech řekl, že to bylo vlastně moc dobře, když mi tehdy na gymplu češtinu a psaní zošklivil, protože by mu jinak nikdo tu jeho arytmii nevyléčil.

4.A / 1980