Jednou brzy ráno, když všichni ještě spali, se tedy rozhodl, že uteče. Patřičně se zamaskoval, aby venku nevzbudil podezření, vzal z páníčkovy kapsy pár papírových bankovek a vyrazil.
Venku zjistil, že maskovat se snad ani nebylo třeba, protože všichni někam spěchali a nikdo si malé bílé kočičky nevšímal.
Kolem poledne začalo Joeymu kručet v bříšku a on zvažoval své možnosti. Už byl rozhodnut si jít jídlo koupit, když v tom k němu přiběhla hubená a trošku vypelichaná kočka.
“Čau! Co tady děláš takhle sám? Nevypadáš na kočku z ulice.”
“To bude tím, že jsem tu teprve první den, utíkám totiž od svých páníčků. Jmenuju se Joey, a ty?”
“Já nemám žádné jméno. Jsem prostě kočka - nikdo mě nikdy nepojmenoval, protože se tady toulám odjakživa.”
“Ale to je smutné!”
“To právě vůbec není! Máš hlad, že jo? Tak pojď, něco ti ukážu!”
Kočka ho postranní uličkou zavedla do dvora jedné z prodejen. Skočila do popelnice a za chvilku vytáhla jídlo pro oba! Joey nemohl uvěřit svým očím. Bylo to přesně to jídlo, které tolik chutnalo jeho páníčkům, ale ti ho vždycky odháněli od stolu! Za chvilku měli oba bříška plná až k prasknutí.
“Tak, a koukám, že s sebou máš nějaké peníze - ty pro život na ulici potřebovat nebudeš.. Můžeme je klidně všechny utratit a pořádně si to užít!”
Joey souhlasil. Šli do kadeřnictví a nechali si udělat ty nejbláznivější účesy. Když vyšli ven, tak se Joey kočce svěřil, že celý život toužil jít do kina. Ihned tam tedy zamířili a koupili si lístek na první film, který dávali. Sice ději moc nerozuměli, šlo o nějaké lidské záležitosti, ale s 3D brýlemi všechno působilo tak reálně, že se nestačili divit a náramně se bavili.
Když byl čas jít spát, kočka ho temnými uličkami zavedla k popelnicím, kde už čekali všichni její kočičí kamarádi a kamarádky. Všichni si společně nad ohněm opékali večeři, povídali si a smáli se. Joey si večer moc užil, a když šel spát, byl přesvědčen, že s partou toulavých koček i zůstane.
Uprostřed noci však uslyšel motor. Najednou k nich vtrhli lidé, začali kočky chytat a nakládat do auta. Joey jen tak tak uprchl, ale všichni takové štěstí neměli.
“Kam je vezou?” zeptal se kočky, která se zachránila s ním.
“Do útulku. Občas na nás takhle vtrhnou. Takový je život.”
Joeymu došlo, že být chycen a odvezen do útulku je moc velká daň za život na svobodě. Uvědomil si, kde je jeho místo - u páníčků, kteří ho milují a pečují o něj od dob, kdy byl malé koťátko. Rozloučil se tedy s ostatními, poděkovali jim za jejich pohostinnost a vrátil se tam, kde byl jeho pravý domov.
Původní verze:
Byl jednou jeden bílý kocour Joey. Joey nadevše miloval své páníčky, ale přes den se sám doma příliš nudil a toužil po svobodném životě.
Jednou brzo ráno, když všichni ještě spali, se rozhodl, že uteče. Patřičně se zamaskoval, aby venku nevzbudil podezření, vzal si z kapsy páníčka peníze a vyrazil.
Venku zjistil, že maskovat se snad ani nebylo třeba, protože všichni lidé někam spěchali a nikdo si malé bílé kočičky cupitající po ulici nevšímal.
Kolem poledne začalo Joeymu kručet v bříšku a on zvažoval své možnosti. Nakonec se i podle lákavé vůně rozhodl pro jídlo, které často vídával u svých páníčků, ale bylo mu zakazováno ho ochutnat.
Joey byl celý nadšený ze života na útěku a přemýšlel, co by tak ještě mohl vyzkoušet. Po chvilce ho napadlo zajít do kadeřnictví.
Zaplatil kadeřnicím hodně peněz a řekl jim, ať se na něm vyřádí. Protože ho považovaly za velmi důležitého zákazníka, opravdu se při úpravě jeho srsti snažily.
Když Joey opustil salon, byl už večer. Cítil se krásný a upravený, a tak se rozhodl, že půjde někam za kulturou. Šel tedy do kina a koupil i lístek hned na první film, který dávali.
Sice příběhu moc nerozuměl, ale byl fascinován tím, jak všechno působí reálně, a užíval si, že se může cítit jako nóbl kocour.
Po filmu si řekl, že by měl někde přenocovat, aby byl další den čerstvý a mohl pokračovat ve svém dobrodružství. Všechny hotely byly však buď plné, anebo nechtěli ubytovat kočičku, přestože Joey vypadal slušně a dobře.
Joey tedy dlouho bloudil nočním městem a dostal se i do temných ulic, kde se až bál o svůj holý život. Jeho kočičí fantazie pracovala na plné obrátky a on myslel na nejhorší.
Po chvíli narazil na partu toulavých koček, které mu nabídly, zda se u nich nechce ohřát. Opékaly si nad ohněm nesnědené odpadky po lidech, smály se a povídaly si.
Kočky mu vysvětlily, že si tenhle život nevybraly, ale už by ho za jiný neměnily – mají totiž jedna druhou a jsou jedna rodina. Nabídly mu, že může zůstat s nimi.
Joey se celou noc místo spánku jenom převaloval a opravdu uvažoval o tom, že zůstane bydlet u svých toulavých kamarádek.
Ráno už měl však jasno, kde je jeho místo. Rozloučil se s ostatními, poděkoval jim za jejich pohostinnost a vrátil se domů – ke svým milujícím páníčkům.
