Spěchala za rodinou, zrovna je na mateřské a příležitostně dělá daňové poradenství.
„To jsou jen samý čísla a velká nuda, ne?"
„Jak kdy, zrovna dělám přiznání jedné mimozemšťance."
„Jako přímo odtamtud?“
„Jo, tvrdí, že pochází z planety Eliel.“
„A jak vypadá?“
„Úplně normálně.“
„A kolik je jí?“
„Taky jsem nad tím přemýšlela, taková ani stará, ani mladá.“
Během cesty jsem se ještě dozvěděl, že má nadpřirozené schopnosti léčit nevyléčitelné, dokáže vidět do minulosti a často pobývá na kosmické lodi, která parkuje za Měsícem. A jakmile zaznělo, že bydlí jen kousek od mé ubytovny a jmenuje se Omaro Obaro, zvědavost zvítězila.
Kolem desáté jsem zvonil u dveří a jako správný nepozvaný host držel vstupní prezent, který dle rady obsahoval několik jogurtů, džus, konzervy pro kočky, láhev vína a bomboniéru. Dveře se otevřely a za nimi žena menší postavy a neurčitého věku.
Jak mě uviděla, tak se rozzářila a vykřikla: „Tebe znám, pojď dál.“
Překročil jsem práh a zaujal gesto sundávání bot.
„Nevyzouvej se.“
„Jsem Tomáš.“
„Ale to já přece vím...a taky jsi včera vezl Hanku, co mi dělá účetnictví. Jsou chvíle, kdy vidím leccos, ale peníze to nejsou. Jo a říkej mi Maruško.“
Obsah tašky vyndala na linku a část naskládala do lednice. Nabídla mi kávu a pozvala mě do velkého prosvětleného pokoje, ve kterém byl rozmístěn sedací nábytek tak, aby se sedící mohli pohodlně bavit ve skupinkách.
Chvíli jsme se s Maruškou bavili sami, ale pak začali přicházet první hosté. Chodili většinou po dvojicích či trojicích, Maruška je vždy srdečně přivítala a po předání darů volně usedali do připravených křesel. Každý příchozí obdržel informaci, že pokud má na něco chuť, tak to najde v kuchyni. Domácí paní mezi námi chodila, přisedala ke skupinkám a společně řešili životní problémy, které se týkaly především vztahů a zdravotních problémů. Diskuse byly otevřené, kdokoliv mohl kamkoliv přisednout a poslouchat nebo říci svůj názor.
A zase přišli noví hosté, jeden mladík a dvě slečny.
„Ta vlevo je Eva, tvoje babička ze starého Egypta, prozradila mi Maruška a vpravo Dana, tvá milovaná manželka z dob husitských válek, velmi jsi po ní truchlil, když ji zabili a s Davidem jste byli kamarádi na život a na smrt v době Valdštejna. Byl to tvůj učitel šermu.“
Se všemi jsem se pozdravil a zeptal se, jak se jim daří. Neměli sice ani potuchy o tom, že jsme se potkali v minulých životech, ale přijali tuto informaci s pokorou a ledovým klidem. Debatovali jsme o všem možném, i když naše setkání bylo v tomto životě první.
Maruška mě průběžně seznamovala s nově příchozími, loučila se s odchozími a ve volných chvílích mi vyprávěla o jednom z minulých životů, který považovala za důležitý. A pak to hlavní, napověděla mi, kde se údajně nachází moje podobizna. Více informací už prý prozradit nemůže, nemá svolení od vyšší autority.
Do našeho rozhovoru vstoupila matka se synem, o kterém všem přítomným prozradila, že po prázdninách nastupuje do první třídy. Maruška požádala malého Jirku, aby nám popovídal, jak si s kamarády hráli na kosmické lodi. V tuto chvíli by se moje zvědavost dala krájet, protože na jeho odpovědi visela věrohodnost informací, které mi Maruška sdělila. A pokud by na lodi nebyl, muselo to právě v tuto chvíli prasknout.
Šestiletý chlapec bez váhání začal barvitě vyprávět o tom, jak putoval světelným výtahem do lodi, kde si hráli s kamarády a jako bonus přidával jejich jména, kterých nejenže bylo víc než dost, a skvěle se v nich orientoval, ale byla nezvykle dlouhá, pro výslovnost dítěte složitá a hlavně zcela nepozemská. Mluvil o hračkách v podobě kosmických zbraní a fintách, jak se před nimi dalo uniknout, o bojové taktice při hře a o pohybu ve světelných skrýších. Poslouchal jsem tuto příhodu s naprostým úžasem, protože povídal dlouho a bez jediného zaváhání. A jak Maruška, tak i jeho matka, které seděl na klíně, ho také bedlivě poslouchaly, ale ne se zvědavostí, nýbrž s úsměvem nad tím, jak si kamarádi pěkně hráli.
Všichni, kteří jsme vstoupili do tohoto bytu, ať už jsme byli odkudkoliv, jsme byli přijati srdečně jako vítaní hosté, jako přátelé a kamarádi, jako lidé, jejichž duše se už dříve několikráte potkaly a na chvíli se cítili jako jedna rodina.
