Paní profesorka ukázala, kdo je pánem na bojišti, prakticky okamžitě: když vstoupila poprvé do třídy, ještě cestou ode dveří ke katedře nás všechny přesadila. Aniž by nás kdy předtím viděla, prohlásila třeba: „Nosku, vy budete asi pěkný kvítko, sedněte si sem do druhé lavice, ať na vás vidím.“
Pověstné byly úkoly, které jsme se na její hodiny museli učit zpaměti: Pesnja o burevestnike má zhruba 20 stran textu v originále (pravda, paní profesorka chtěla jen první strofu). Povídání o Moskvě mi zabralo v sešitu osm stran, o Leningradu šest, o Praze deset... Text byl koncipován jako pragulka po gorodě: jdete tam a tam, napravo je socha toho a toho básníka, nalevo palác z toho a toho období... Je ale pravda, že kdo se to naučil, mohl pak skoro dělat po daném městě průvodce. Sám jsem to zažil, když jsem jako účastník mezinárodní studentské výměnné brigády ukazoval na Rudém náměstí studentům místní techniky, kde co je.
Přestávky před hodinou ruštiny byly nejstresovější minuty týdne. Zatímco první polovina třídy žila svým obvyklým přestávkovým životem, my Nevolníci jsme seděli a šprtali nenašprtatelné. Před jednou takovou hodinu ruštiny spolužák Pavel Kyncl bifloval právě jednu progulku. Michal Mackovič se na něj obrátil: „Kynel, že by ses teď radši jmenoval Hovno, co?“
A Pavel Kyncl zvaný Kynel, který byl na začátku abecedy druhé skupiny, jen nešťastně přikývl... Při maturitě z ruštiny mne ale paní profesorka podržela. Téma bylo mébel i maja kvartira, což znamená nábytek a můj byt.
„To je v háji,“ pomyslel jsem si. Byla to jedna z mých pěti zcela nenaučených otázek. Naštěstí v přípravě byla četba z novin s popisem Leninovy pracovny. To byla klika. Slovíčka označující kousky nábytku z pracovny vůdce světového proletariátu jsem umně využil k popisu svého studentského pokoje. Problém nastal u kuchyně, protože jsem neznal slovíčka jako umyvadlo či sporák.
„A što na kuchně?“ padla konečně obávaná otázka.
„Tam aknó,“ zkusil jsem opatrně.
„I dálše?“
„Dver.“
„I dálše?“ zaznělo již netrpělivě. Po oddálení neodvratitelného díky zmínce o stolu a židlích nezbytně došlo na vybavení.
„V odnom ugle cholodilnik,“ vzpomněl jsem chladničku.
„Chorošo, i čto vo vtorom?“
„Vo vtorom ugle moroznik,“ přidal jsem mrazničku.
„Chorošo, i čto v trétěm?“ Zaimprovizoval jsem další chladicí zařízení a opatrně pronesl: „Fróznik?“
Podle výrazu tváře jsem pochopil, že takové slovo v ruštině neexistuje.
„Takže vychlazeno bychom měli, ale kde vaříte?“ sykla Nevolová.
„No právě,“ hlesl jsem.
Tu Nevolová důstojně a celou svou vahou důrazně pronesla: „Ortovi, víte, ti jsou moderní rodina. Tam jedí všechno syrový.“
4.A/1985
