Se smutkem se často dívala, jak si tatínek a bratr balí batohy a vyrážejí spolu na výpravu do hor, zatímco ona jim mohla jen mávat.
Matky a dcery v jejich městě totiž nesměly podle tradice opustit dům.
Lamu Vilmu však nebavilo sedět doma, vařit jídlo a hlídat ovce. Měla dost volného času, a proto hodně četla knížky, které nosil táta ze svých dlouhých cest.
Čím byla lama Vilma starší, tím častěji jí maminka připomínala, jaký hlavní cíl musí mít každá správná lamí dívka. Jenže rodina a děti, to Vilmu vůbec nelákalo.
Jednou večer u jejich domu zaklepala na dveře unavená poutnice a prosila o vodu. Byla to alpaka a jmenovala se Frida. Na zádech nesla velký a těžký batoh a nebyla zdejší.
Vilma jí se souhlasem rodičů nabídla zůstat přes noc. A tak si lama a alpaka povídaly skoro až do rána jako nejlepší kamarádky.
Frida byla cestovatelka, vyprávěla, jak a proč se vydala na cestu, jaká místa už viděla a kolik nových kamarádů poznala.
"Kolik má ta alpaka odvahy!" pomyslila si lama.To setkání Vilmu inspirovalo natolik, že se rozhodla splnit si svůj životní sen. A tak si jednou v létě potají sbalila tatínkův batoh, oblékla si oblíbené pončo a v noci vyrazila na vytouženu cestu.
Lama Vilma byla překvapená, kolik krásných míst na zemi existuje. Díky knihám od tatínka se Vilma nebála nebezpečí, které by mohla potkat a věděla, kam se chce dostat.
Cestováním zapomněla na všechny nespravedlnosti v životě, protože si ho sama pro sebe udělala tím nejlepším.
