 |
| Oldřich Holinka, Fakulta designu a umění Plzni |
No tak to ne, přece svou jedinou dceru nedá takovému holomkovi. Vydal medvědí řev a prudce se vyřítil ze svého úkrytu.
„Já tě rozsápu, ty kluku,” řval, ale z tlamy mu vycházely jen zvířecí skřeky. Náčelník Man vyrazil proti medvědovi, aby ochránil sebe i svou krásnou vílu. A v tom víla Marahwa postřehla, že medvědovy oči jsou jí povědomé.
To je přece tatínek.
„Nech ho prosím. Udělám cokoliv jen mě nech s ním,” promluvila na otce řečí zvířat.
„Dobrá tedy, ale až oba zemřete, vezmu si, co je vám vzácné, co už máte, ale ještě o tom nevíte,” odpověděl jí medvěd. Pak se proměnil v člověka a naráz zmizel.
To, co si měl vzít, byl jejich syn Stamich a matka víla se obávala nejhoršího. Strachovala se, že chlapec zemře rukou jejího otce. Ale když přišel její i náčelníkův čas odchodu, otec si vzal chlapce k sobě a učinil ho nesmrtelným strážcem hor - Stamichmanem.
„Nech ho prosím. Udělám cokoliv jen mě nech s ním,” promluvila na otce řečí zvířat.
„Dobrá tedy, ale až oba zemřete, vezmu si, co je vám vzácné, co už máte, ale ještě o tom nevíte,” odpověděl jí medvěd. Pak se proměnil v člověka a naráz zmizel.
To, co si měl vzít, byl jejich syn Stamich a matka víla se obávala nejhoršího. Strachovala se, že chlapec zemře rukou jejího otce. Ale když přišel její i náčelníkův čas odchodu, otec si vzal chlapce k sobě a učinil ho nesmrtelným strážcem hor - Stamichmanem.
