V neděli ráno totiž celá vombatí rodina leží u televize a lenoší. On by raději šel na procházku, ven z nory, jenže je moc malý a sám nemůže.
V televizi šel zrovna pořad o potápěčích a Pavel přemýšlel, jestli takový potápěč se také v neděli ráno kouká na televizi.
K Pavlovi přišly dvě zamotané žížaly a prosily ho, aby je rozmotal. V tom byl přeborník. Svými drápy je pokaždé opatrně dokázal vysvobodit.
Potápěči už ho nebavili, tak si řekl, že se půjde podívat, jestli se někde netrápí ještě další žížaly, kterým by pomohl. Narazil nejdříve jen na pár dvojic zamotaných žížal. Potom cestou potkával žížalí klubka a nakonec objevil žížalí pletenec, který byl vetší, než on sám.
Pavel se s nadšením pustil do rozmotávání. Šlo to lehce, jako kdyby ani žížaly nebyly zamotané. Najednou mu žížaly začaly děkovat za pravidelné vysvobozování. Řekli mu, že nevědí, co by si bez něj počaly, a že pro něj mají dárek. Hromada žížal se najednou rozpadla a místo ní tam byl gramofon a jedna gramofonová deska. Na gramofonové desce bylo napsáno: Claude Debussy - Clair de lune. Pavel dal desku do gramofonu a objevil něco tak krásného, co ještě nikdy nepoznal.
Od té doby vždycky, když byl Pavel smutný, pustil si desku a všechno bylo v pořádku. Za nějaký čas od žížal k narozeninám dostal ještě další desku: Chopin - Nocturne op. 9 No. 2 a jeho sbírka se tak rozrostla. Nikdy nepřestal být žížalám zavázaný a nikdy jim nepřestal pomáhat.
