V kupé ve vlaku směr Kolín, Praha sedí starší osamělý muž.
„Je tu, prosím, volno?“ Aniž čeká na odpověď, přistupuje paní středních let s objemnou kabelou.
„Jedete daleko?“ zapřádá pán hovor.
„Do Prahy, za dcerou…“ odpovídá paní.
„Studuje nebo už má rodinu,“ ptá se pán dál.
„Pracuje tam….“
„A kde, má dobré místo?“
„Jo, dobré,“ kuse odpovídá paní.
„To z ní asi máte radost…“
„Mám, opravdu mám,“ říká žena spíše pro sebe a vyndává si časopis.
„A co jí vezete? Koukám, plná taška, to je určitě zásobování od maminky… mají to ti mladí dnes dobře zařízené, všechno dostanou bez námahy až do domu.“
„Jenom nezbytnosti, které potřebuje.“
„Já jedu do Prahy na koncert,“ sděluje pán.
Kolín, zastávka.
Přistupuje mladý muž s bílou holí a s vodicím psem.
„Je tu, prosím, místo?“
Ženský hlas odpovídá: „Ano, na pravé straně od vás je místo. Mohu vám nějak pomoci?“
„Ne, děkuji vám, jste hodná.“
„A mladý muži, kampak cestujete?“ zapřádá opět hovor zvědavý muž.
„Do Běchovic.“
„Tak to máme společnou cestu,“ konstatuje zcela zbytečně zvědavec.
Mladý muž si nasadí sluchátka. Hovor v kupé ustal.
Na příští zastávce se nevidomý muž rozloučí a vystoupí.
Zvědavec pokračuje v otázkách: „Chudák, takové neštěstí. Jestlipak se slepý narodil nebo až pak oslepl?“
„To je snad jedno,“ odpovídá žena spíš sama pro sebe.
Dlouhé ticho.
„Ale někteří umí krásné věci. Já jedu na koncert TAP TAP orchestru, tam hrají samí postižení. Fandím jim, tak aspoň vstupným těm chudákům trochu pomůžu.“
„No to jste moc hodný. Tak ať se vám koncert líbí a nashledanou.“
Vlak zastavuje ve stanici Praha – střed a mamince s velkou taškou jede vstříc krásné děvče na invalidním vozíku.
