„Hele mami, ta paní tam visí,“ sděluje chlapeček jdoucí po cestě s maminkou. „Asi potřebuje pomoc, Venoušku,“ odpovídá mu a jde dál.
„Ano, prosím, prosím, pomozte mi dolůůůůůůů….“ poslední slabika zaniká v šustotu oblečení, jak se kloužu strání. Co asi tak můžu potřebovat jiného, když křičím o pomoc, chci si zaťukat na čelo. Nemám čím ťukat, snažím se něčeho chytit. Jízda po zmrzlé stráni nabírá rychlost, odírám si dlaně, srážím vše, co mi přijde do cesty. Už se vidím v Mumlavě…
Letí mé tělo, letí má hlava – nohy stojí. Pod kolenem mě zachytil kořen vykukující ze země. Takže teď visím z jakéhosi kořene potupně hlavou dolů a zírám do udivené tváře Venouška.
„Mami, mami, paní letí,“ vypísklo dítě.
„Držte se, držte se, chlap už běží!“ povykuje ta dobrá žena a já, oči vypoulené, šmátrám kolem sebe. Jak ses, proboha, do tak pitomé situace zase dostala, nadávám si v duchu.
No jak, jednoduše.
Vydala jsem se k Mumlavským vodopádům, protože paní v íčku říkala, že je určitě nesmíme pominout. Přijely jsme s kamarádkou strávit Velikonoce do Harrachova a uniknout tak pomlázkám a jelitům na stehnech. Vydaly jsme se lesní cestou podél Mumlavy, až jsme dorazily k místu přehrazenému obrovským hladkým kusem ledu. „Přes něj přejít zkoušet nebudu, mohla bych si něco udělat. Obejdu to,“ pomyslela jsem si mazaně a začala stoupat do stráně.
No jo. Nahoru to šlo, ale dolu pak ne. Zoufale jsem pobíhala - i když říkat tomu divnému pohybu po příkrém svahu pokrytém vrstvou zmrzlého sněhu, kamení a větví běh je víc než výsměch, ale dobrá – zoufale jsem pobíhala po stráni a hledala schůdnou trasu zpět na turistickou cestu. A v panice z prudkého pádu na cestu jsem znovu a znovu šplhala zpět nahoru do stráně a cesta se vzdalovala. Sebrala jsem zbytky své zakrnělé odvahy, sedla si na zadek a zkusila nejstarší způsob pohybu vpřed. Původně se mi zdál i celkem bezpečný, než se můj posun zrychlil. Až skončil tím zavěšením na kořeni před Venouška. Teď se tu bimbám a nemůžu dolů.
„Mám vás, nebojte,“ slyším hluboký hlas a o tvář se mi otírá vlhký dech. Statný chlap, zřejmě ten od maminky Venouška, mě svírá v náruči a opatrně sundává z kořenového háku. „Děkuju, děkuju, děkuju,….,“ zalykám se vděčností a třu si pohmožděniny.
Na prohlídku škod na mém těle dochází až v hotelovém pokoji. Mám sedřené dlaně, dlouhý nachově fialový pruh se žlutým okrajem se mi táhne přes celé stehno, pár modřin mám i na zádech a pažích. Vypadám, jako bych prožila hrubé domácí násilí. No hlavně, že jsem tak chytře ujela těm jelitům od pomlázek.
