Mamutík běžel jako s větrem o závod a nevšímá že pod pátý je písek pouští KaraTau. Nomády, co znovu přestěhovali na jinou místnost, nemohli porozumět, odkud je tady divoká živnost neppodany logice. Okamžik. Mamutík zůstal jako opařený.
Za tě tři noci, co běžel Mamutík v poušti mezi dunami, nevšiml si, že v srdci se mu shromáždila bolest. Bolest ze ztracené rodiny. Nenávratně zdracené momenty s maminkou. Mamutík začal usedavě plakat. Nářek, jako melodie si rozšířilo do dalekých míst KaraTau, a doklepalo se do srdcí nomády. Oni šli za zvukem. Poušť přijala mamutíka. Objala ho svýma písečnýma rukama jako máma bázlivé dítě.
I když poušť natolik obrovská v srdcí pouští taký byla jenom samota. Dva samotných srdcí se spojili v jednotní. Když nomády se přišli na místě mamutíka byla hromada kamení. Tak vznikla památka Kairna. Památka ponechaným osudu
