 |
| 1.E / 2011 |
V roce 2013 jsem jela na ples sama, protože můj manžel se na poslední chvíli omluvil. Bylo mi to líto a zvažovala jsem, mám-li do Lucerny bez partnera vůbec jezdit, ale nakonec jsem si řekla: „To jako rodiče nemůžeme synovi udělat, abychom oba chyběli na jeho imatrikulačním plese.“
A dobře jsem udělala.
Když dostal šerpu s nápisem 1. E, zamával
mi a já jsem věděla, že je rád. Prostě rodiče by neměli u významných okamžiků života svých dětí
chybět. Pak už jsem se jen těšila, jak si spolu dáme jeden taneček... když už jsem se kvůli němu
hodila do gala a vykrásnila. Jenže zatímco nastupovali maturanti, syn mi suše oznámil: „Mami, tak
my jdeme do hospody.“ Zalapala jsem po dechu. Nejdřív se na mě vybodne manžel! A pak i syn!
Že já blbka jsem na ten ples sama chodila! Slzy se mi draly do očí.„Tak já si s tebou zatancuju,“ uslyšela jsem najednou. „Snad na mě kluci počkaj.“
Čekali pěkně dlouho, protože hlavní stužkování trvá skoro hodinu. Táhl mě na parket předčasně už při volence pro maturanty a jejich rodiče. Ale byl to můj nejkrásnější waltz, přestože mi ten rošťák dělal přes rameno protáhlé obličeje a zoufalé posunky na své čekající spolužáky z 1. E. Když pak kluci konečně zmizeli do té hospody, potkala mě synova třídní, paní profesorka Šimánková.
„Ani nevíte, paní Pravdová,“ řekla mi, „jak vám ostatní maminky z naší třídy záviděly.“
