Je to jedno z nejoblíbenějších rčení mé babičky. Nahlas ho během mého života řekla jen jednou, ale sedělo tak dobře, že jsem si ho spojila se vším, co dělala do té doby, i tím, co dělala potom.
Jak jste asi pochopili, nemá moc ráda návštěvy, vlastně nemá moc ráda lidi.
Přivést si domu kamarádku, bývalo opravdu výjimečné, natož kamaráda, nebo nedej bože kluka. Naposledy jsem si tohle rčení vybavila tuhle sobotu, když jsme malovali chodbu mého staronového bydlení. Ano, u babičky.
Ne, nejsem masochista. Alespoň si to myslím.
Zeptala se mě tehdy, dost výhružným tónem, zda se chystám mít doma návštěvy. A jak často.
Asi o půl hodiny později přinesla do kuchyně krabičku neznámého původu. Byl to obušek. Ten tvrdý, policejní. Nadšeně vyprávěla, že už ho má několik let, ale že to nemám říkat dědovi.
Odvážila jsem se zeptat, zda to má nějakou návaznost na její předchozí dotaz.
Odpovědi se mi dostalo formou smíchu. Snad byl ze srdce.
