Lovecká výprava - napsala Ksenia Maliuhina

Fakulta designu a umění v Plzni

Jednou v zimě Man a všichni ostatní muži z kmene vyrazili na loveckou výpravu. V těch dnech byla strašná bouře, ale muži věděli, že když nevyrazí včas, tak celý kmen zůstane bez jídla. Dlouho prosila Marahwa svého muže Mana, aby zůstal doma.
„Máme ještě trochu jídla, to nám stačí na par dnů , prosím přečkej tu bouři tady!"
„Však nevíš, zda ta bouře do pár dnů vůbec skončí! Nedovolím, abyste zemřeli hlady!" odpověděl Man. Marahwa tedy se slzami pustila muže na lov. Měla mlhavé tušení, že vidí Mana naposled.
Několik dny chodíli lovci mezi horami. Kvůli sněhu a větru nebylo skoro ani vidět ani slyšet. Všecko živé se schovalo od mrazu co možná nejdál.

 Celou dobu, co se muži potulovali, se na cestě neobjevila ani duše. Naděje byla ztracena. Man už věděl, že jít dál by nemělo smysl – i když nějakou kořist najdou, už nebudou mít sílu ji donést do jeskyně. Vydali se nazpět.

V noci lovci zůstali vedle Jelení skály, kde zjistili, že bouřka pomalu utichá.
Man se probudil do nějakého hluku, nechtěl budit ostatní proto šel sám tiše za oním zvukem. Ve tmě uviděl vcelku velký stín, nebylo to však dospělé zvíře. Man pochopil, že je to malé mamuťátko. Bylo samo.
 „Ztratilo se," myslel Man. Napadlo ho, že mamutě chytí lanem – byl v tom profesionál.
Když jeho oči uvykly tmě, přišel Man ke zvířeti a hodil mu smyčku na krk. Mamutě ustrašeně zařvalo, ten křik však uslyšela mamutice a přiběhla. Rozzblobeně se přibližovala k Manovi. Můž hodil svůj oštěp zmateně na tělo zvířete, ale na nějaký útěk už neměl čas. Mamutice na oplátku zasadila smrtelný úder Manovi. Život za život.
Ten hluk probudil všechny lovce. Nikdo nechápal, co se stalo, a vyrazili za ozvěnou. Narazili na Manovo skoro již mrtvé tělo, nedaleko ležela mrtvá mamutice. Nebyl to však šťastný lov.