 |
| Fakulta designu a umění v Plzni |
Slunce již zapadlo a na paloučku Man poprvé spatřil vodní vílu Marahwu. Měla dlouhé zlaté vlasy, byla docela nalehko a jen si tam tak při měsíčku tančila.
Okamžitě si všimla, že ji někdo pozoruje a utekla se schovat někam pryč, do lesa.
Při další výpravě se Man na lov mamuta moc nesoustředil, nemohl přestat myslet na vílu a stále před sebou viděl pouze její dlouhé zlaté vlasy.
Man se odpojil od tlupy, aby mohl být sám, potřeboval si pročistit hlavu. Chodil přírodou a poslouchal šumění listů. Všiml si, že květiny na louce cosi šeptají a nevěděl, jestli náhodou neblouzní.
Došel k Mléčnému prameni, sedl si a oplachoval si chodidla vodou. Najednou se před ním objevila Marahwa.
„Ty jsi lovec mamutů jo?” zeptala se.
„Jo, jsem v naší tlupě nejudatnější, nejsilnější a nejstatečnější bojovník, jednou ze mě bude náčelník celého kmene.“
„A jak to jako víš?“
„No, řekly mi to kytky na louce. Ještě mi řekly, že si vezmu krásnou vílu s dlouhými zlatými vlasy“
„No aha, tak to budu asi já.“
„No jsi opravdu krásná. Nechtěla by ses jít vykoupat?“
Marahwa se usmála.
Tihle dva to měli docela jednoduché. Marahwa viděla z otcova ledového trůnu již dříve, že se zamiluje do lovce mamutů a Manovi prozradily jeho budoucnost kytky na louce. Oba věděli, koho mají hledat a že se budou mít rádi.
