 |
| Foto: Jaroslav Kučera |
„Vzpomínáte si, pane profesore, jak jste jednou odpoledne přišel k maturitám jen v jedné botě? Místo druhé jste měl trepku!“ „To jsem chtěl, děti, odlákat pozornost od vašich vědomostí,“ říkám, ale zároveň si uvědomuji, jaký to musel být trapas ...
„A pamatujete si, jak jste jednou ve třídě oznámil, že z ministerstva přišel připiš, aby se ve výuce kladl hlavní důraz na samostatné myšlení žáků? A vy jste nám tehdy za domácí úkol dal napsat 50x musím samostatně myslet.“
No, nepamatuji se. Ale když to tvrdí 25 lidí, tak to bude asi pravda.
Kterého pedagoga na takových setkáních nepotěší skutečnost, že jeho úspěšní žáci mají měsíčně desetkrát více než on...
Některá setkání bývají zvláště radostná. Vzpomínám rád na to, které proběhlo těsně před Vánocemi, ještě za totality. Po Praze se roznesla zpráva, že už se prodávají poslední vánoční stromky, další už pro Prahu nebudou. Tak jsem se vydal na Tylovo náměstí. Fronty tam byly dvě: jedna se táhla směrem od Nuslí, druhá od Muzea. Stál jsem u ohniska uprostřed a zkoumal, která je menší. Všimli si mě dva prodavači, oba bývalí studenti, a ptali se, kolik stromků chci. Chtěl jsem jeden. Přednostně mi ho vybrali a pečlivě sešněrovali. Doma vydal stromek plod nejcennější - ke kmeni byla připevněna litrová láhev becherovky.
Jiná setkání mohou člověka poznamenat na celý zbývající život. To jsem si jednou večer četl v posteli. Postel patřila Fakultní nemocnici na Karlově náměstí a já v ní čekal na operaci kýly. Zastavil se u mne službu konající lékař a překvapeně se tázal, co tam dělám.
„Čekám na nůž, Komárku,“ odvětil jsem.
„Tak to já si vás vezmu, pane profesore,“ prohlásil nadšeně bývalý student. Chtěl jsem vědět, co měl z češtiny.
„Vždycky jedničku“, pochlubil se a já si oddechl.
Když jsem se po operaci probouzel z narkózy, pociťoval jsem nesnesitelnou bolest. Vrchní část těla jsem měl v jednom ohni. Požádal jsem sestru, ať zavolá doktora Komárka. Ptala se, co mu chci. „Nic, jen mu řeknu, že umírám“.
Když přišel, povzbudivě se usmíval: „Pěkně to bolí, co?“
Na mou otázku, co to se mnou provedli, jsem se dověděl něco neslýchaného. Během operace můj student usilovně přemýšlel, jak by mi oplatil mou pedagogickou péči. A přišel na to. Když už jsem byl otevřený, přesekat mi břišní svaly, zkrátili asi o 8 cm a sešili. Dostalo se mi vosího pasu. To jsem ovšem ve svém stavu plně nedocenil a chtěl vědět, zda k tomu není třeba souhlas pacienta.
„To jo, ale kdo by s tím tak rychle souhlasil a ještě v narkóze,“ prohlásil doktor Komárek. A trochu dotčeně, kdy se z mé strany nesetkal s patřičnou vděčností, dodal: „Americký prezident Gerald Ford si to teď nechal udělat a zaplatil 20 tisíc dolarů. A vy to máte zadarmo“.
Tak to mě se vším smířilo. Je fakt že po tom stažení je poněkud obtížné ztloustnout. A kdo ví, jak bych dnes vypadal, nebýt toho setkání.
 |
| Foto. Kateřina Hončová |
