Nejsme žádní velcí dobrodruzi, tak jsme oslovili specialisty, kteří dokázali zajistit vše, co jsme si vymysleli. Aby to bylo romantické, turisticky zajímavé a plné poznání jiné kultury. A jak jsme postupně zjišťovali až na místě, zajistili dokonce i něco navíc.
Největší překvapení nás mělo čekat až na závěr naší cesty, ale to co ani v agentuře nevymysleli, nás potkalo v první čtvrtině naší třítýdenní cesty.
Den začal stejně jako každý jiný. Dali jsme si báječnou snídani s výhledem na moře a před hotelem už na nás čekal osobní taxikář. Jmenoval se Ketut. Zřejmě byl čtvrtým nebo sedmým synem v rodině. Na Bali je obvyklé, že se každý čtvrtý nebo sedmý syn jmenuje Ketut. Po naložení všech zavazadel jsme vyjeli směr Ubud. Což je menší město ve vnitrozemí, mezi rýžovými poli. Zde nás čekala prohlídka rýžových polí. Byl to úžasný zážitek. Došlo mi, proč se všichni balijci tváří tak spokojeně. I já jsem konečně zažívala tu slast, když se podaří vypnout mozek a nevnímat žádné starosti, vlastní nebo cizí. Či jiné nástrahy světa. Byl to ráj na zemi.
My jsme si zde užili nádherné okouzlení a zcela uvolnění jsme se vraceli do dalšího hotelu uprostřed městečka. Protože k večeru jsme atmosféry z rýžových polí ještě neměli dost, tak jsme i večeři strávili mezi rýžovými poli, v místní doporučované restauraci Organic. Pravda, zde už nás trochu štípali komáři, ale to jsme zatím netušili, s kým se v noci ještě potkáme.
Po večeři jsme se vraceli temnou nocí zpět do hotelu. Ve tmě jsme hledali správnou cestu pouze ve svitu hvězd a měsíce, posazených vysoko na nebi. Jinak byla úplná tma. Hotel byla spíše taková rodinná vila, kde bylo pronajímaných několik pokojů. Z balkónu jsme měli výhled na další rýžová pole a přes celý dvůr byl velký bazén. Pokoj byl velmi útulný a prostorný. Po návratu jsme se uložili do postele a s touhou nadcházejících dní jsme klidně usnuli. V hluboké noci mě probudilo podivné škrábání. Pak jsem cítila pohyb něčeho drobného na polštáři za svojí hlavou. Vykřikla jsem a vzbudil se i manžel. Ospale se ptal, co se děje.
Odpověděla jsem: „Nevím, ale něco tu je.“
Rozsvítili jsme světlo, ale nikde nic. Znovu jsme tedy ulehli a pokoušeli se usnout. Trvalo to dlouho, ale už se nic nedělo a nakonec jsem usnula. Druhý den jsme měli opět skvělý výlet k místním umělcům a do botanické zahrady, kde pěstují a vyrábí cibetkovou kávu. Poprvé jsme viděli zvířátko, díky kterému cibetková káva existuje. Po návratu z večeře jsme se zase předběžně sbalili, protože ráno nás čekala cesta do další destinace. Těsně po usnutí se mi zase přehnalo něco za hlavou a ozvalo se již známé škrábání. Tentokrát jsem ale nevykřikla. Zkoušela jsem poslouchat, odkud se škrábání ozývá. Nakonec se ukázalo, že to není škrábání. Bylo to chroupání a ozývalo se to z mého kufru. Potichu jsem vzbudila i Pepu.
„Je to tu zas. Připrav se, až řeknu teď, tak rozsvítíš.“
Pomaloučku jsem sundala nohy z postele a udělala krok ke kufru.
„TEĎ“ Manžel rozsvítil lampu, já jsem otevřela víko kufru a uvnitř seděla malá ustrašená, ale zřejmě dobře najedená balijská myška. Objevila naše české grahamové tyčinky. Neutekla ani, když jsme se nad ní nečekaně objevili. Koukali jsme na její černá očka. A ona koukala na nás jako bych chtěla říct: „Máte to moc dobré.“
Pak se otočila a utekla. Koukli jsme s Pepou na sebe a vrátili se do postele. Jde se spát, dobrou noc. Oba jsme usínali s otázkou v hlavě: Kdo z nás je tu nezvaný host? Ráno jsme odjeli dál a zbylou tyčinku nechali myšce pod stolem. Po návratu domů jsme na rýžová pole dlouho vzpomínali a setkání s myškou už pro nás bylo jako příjemné zpestření.
